Láska a štěstí

7. Patronus

Běželi jsme všichni chodbou co nejrychleji to šlo a Cass nám u toho stihla ještě odpočítávat: "Dvacet...Devatenáct...Osmnáct..." to už jsme naštěstí doběhli ke dveřím, bleskově je otevřeli a vpadli dovnitř. Naneštěstí pro nás, náš starý profesor Gray už tam byl.

"Pánové a slečno, máte zpoždění!" seřval nás hned u dveří. "To není pravda, ještě máme deset vteřin!" hájila se Cass a způsobila tím hromadný výbuch smíchu celé nebelvírské půlky třídy.

Profesor sklonil hlavu do dlaní a my využili příležitosti a vytratili se na svá místa. Náš učitel je totiž znám tím, že má velkou sklerózu, takže jakmile zvedl hlavu a neviděl nás stát před ním, okamžitě zapomněl, že jsme přišli "pozdě".

Čekali jsme jako obvykle nudnou obranu, protože s tím chlápkem před námi si moc zábavy neužijeme (takže jsem většinou s Lily a někdy i Cass jediný, kdo vnímá a píše si), ale jmenovaný profesor nás mile překvapil.

"Takže třído, dnes mám narozeniny, takže jsem si pro vás připravil malé překvapení," začal. "Samokouzlící hůlku?" vykřikl Sirius. "Ne, není to samokouzlící hůlka, pane Blacku, je to něco jiného. Dnes si zkusíme Patronovo zaklínadlo." Třídou to zašumělo, každý chtěl vědět, co to je. I Cass vedle mě se na mě tázavě podívala.

"Patronovo zaklínadlo vykouzlí Patrona, který dokáže kouzelníka ochránit před mozkomorem," vysvětlil jsem jí i klukům za námi.

"Přesně tak, pane Lupine," uslyšel mě profesor. "Pět bodů pro Nebelvír. Jen tak dál. Takže jestliže chcete vykouzlit patrona, musíte nejdřív najít vaši nejšťastnější vzpomínku."

Usmál jsem se. Nemusel jsem hledat dlouho, jakmile tohle totiž řekl, okamžitě se mi vybavil irbis na mém klíně s psem a jelenem v závěsu z loňského úplňku.

"Zavřete oči," uslyšel jsem profesorův hlas. "Soustřeďte se na vzpomínku, nechte ji ať vás naplní. A pak vyslovte formuli Expecto patronum."

"Expecto patronum," zašeptal jsem a otevřel oči. Z mé hůlky vyletěl tvor podobný vlku a začal se prohánět po třídě.

Hned vzápětí se k němu připojil i mně známý irbis od mé sousedky. Jeho majitelka se na mě podívala a usmála se.

"Výborně, jak vidím slečně Blackové i pany Lupinovi se patronus povedl hned na poprvé!" vydechl překvapeně profesor. Ten starý šedivý ňouma prostě musí všechno komentovat. "

"Jak to děláte?" zeptal se nás Sirius, kterému se to stále nedařilo, stejně jako zbytku třídy. "Kouzelník nikdy neprozrazuje své triky," ušklíbla se Cass, ale já si všiml nějaké nejistoty v jejích očích. Nejspíš stejně jako já nevěděla, proč se jí patron podařil hned na poprvé (jen pro info, já už to zkoušel dřív).

Ke konci hodiny jsme stále byli jediní s patronem. Nikdo jiný to nezvládl.

*Cassiopea*
U nás na pokoji se po mém příchodu strhl hotový uragán otázek. Lily s Amy totiž dorazily dřív než já, protože jsem se ještě pro něco stavovala do knihovny, a obě naráz chtěly vědět, jak to dělám, že dokážu vykouzlit patrona.

"Ale já to nevím," bránila jsem se jejich náletu. "Proto jsem si půjčila tuhle knížku," vytáhla jsem z batohu tlustou bichli o patronech.

"Vážně?" zeptala se Lils. "Přísahám," zvedla jsem ruku. "Ale stejně je to divné," ozvala se z postele Amy. "Jen tobě a Lupinovi se povedl patronus na poprvé." "Remus už to myslím zkoušel," vzpomněla jsem si náhle. "A ty ne?" zeptala se Lily. Zavrtěla jsem hlavou. "Zkusím za ním zajít."

"Za patronem?" nechápala Amy. "Ne, za Remem," ušklíbla jsem se nad její nechápavostí a vyrazila už podruhé za dnešek ke klukům do ložnice.

Zaklepala jsem a po vyzvání vstoupila dovnitř. S kritickým pohledem jsem prohlédla nepořádek v místnosti (možná byl ještě větší než dopoledne) a pozdravila jsem. "Reme, potřebovala bych s tebou mluvit," dodala jsem. "Jasně, co potřebuješ," posadil se tázaný na posteli, kde si četl nějakou knihu. Sirius s Jamesem taky zpozorněli.

Než jsem se ale stačila nadechnout k odpovědi, uslyšela jsem zaťukání na okno. Otočila jsem se tím směrem a zaúpěla jsem: "Bože, co jsem komu udělala!" Za oknem totiž seděla na parapetu naše rodinná sova a v zobáku držela dva dopisy. Sirius si povzdechl a šel jí otevřít.

Sova vletěla dovnitř, každému z nás hodila na hlavu dopis a znovu oknem vyletěla. Se Siriusem jsme se na sebe zmučeně podívali. Co zase naši rodiče chtějí?!?

James vytrhl dopis Siriusovi z rukou a hlasitě četl obálku. "Pan Sirius Orion Black, Nebelvírská, páni to slovo vypadá, jako kdyby ho ten, kdo ho psal, nenáviděl a nechtěl ho vůbec psát," přerušil čtení a podíval se tázavě po nás. "To jsi trefil, naše rodina nenávidí byť jen pomyšlení na Nebelvír, natož aby ho museli psát," ušklíbla jsem se.

"Dál to nečti, stejně je to jen adresa. Otevři ho, ať konečně víme, co nám naši předrazí rodiče chtějí. Stejně jsou beztak oba stejné," dodal Sirius. James kývl a po otevření dopisu pokračoval dále:

"Drahý Siriusi Orione Blacku,
do vaší školy přestupuje z Kruvalu syn naší rodinné staré známé Erik Ward. A protože jste v tuto chvíli spolu s Altair..."

"Moment, s kým že to?" přerušil ho vykolejeně Remus. "Se mnou," ozvala jsem se otráveně z jeho postele, na kterou jsem se zatím stihla posadit, protože jsem si nebyla jistá, jestli náhodou neomdlím po té, co zjistím, co si pro mě moji milovaní rodiče přichystali. "Je to moje druhé jméno, ale nesnáším, když mě s tím někdo oslovuje," vysvětlila jsem jim.

James chápavě kývnul a pokračoval dál:
"...jediný z čistokrevných z našeho spolku v jeho ročníku, tak se o něj budete starat a je mi jedno, že jste v Nebelvíru, prostě si to nějak zařiďte.

Tvůj otec, Orion Black."

"No to si z nás snad dělají..."