Mr. Godly

1) - Mr. Godly

Za okny padal sníh, bylo odpoledne, které jsem trávil v jedné místnosti. Místnost jako každá jiná, světlé zdi podél stěn, rozmístěný nábytek tmavé barvy. Když jsem sem vešel, na několika skříních svítily lampičky. Snad aby dodávaly efektu prosvícení místnosti, ve které jsem seděl několikrát za měsíc, pokaždé s tím samým lékařem, jenž se mě ptal na pár otázek. Nikdy jsem nebyl schopný mu říct všechno do očí, nikdy jsem neměl tu sílu se mu s tím svěřit, a tak jsem častokrát odcházel domů se stejným tíživým pocitem, jako jsem přišel a žil tak už několik měsíců. Dneska jsem si ale řekl, že mu to musím říct, musím se už konečně zbavit toho těžkého kamene ve svém srdci. Jen co se ve dveřích ukázal lékař staršího věku, na hlavě už skoro žádné vlasy, starší tvář s párem unavených tmavých očí, a jako vždy se trochu povzbudivě usmál. Omotal své tělo pláštěm a sedl si ke svému stolu, opřel jsem se o stůl. ,,Tak jak se dnes daří?" Opřel jsem se o čelo a vydechl. Slyšel jsem, jak položil papíry na stůl a něco si v nich četl. Jsem si jistý, že to byla má složka s dokumenty.

,,Když jsem byl malý kluk, můj táta mi pořád opakoval, abych vždy v lidech hledal něco dobrého." odpověděl jsem potichu na úplně něco jiného, než se ptal, ale tak co chtěl abych mluvil? Mluvím. V hlavě se mi začaly vybavovat všechny ty vzpomínky, jak na mého otce, tak na větu, kterou říkal malému osmiletému Martinovi, až potom na něj. Zvedl jsem se a přešel k oknu, kde jsem sledoval padající vločky, brzy budou zase Vánoce, tohle budou druhé Vánoce, které budou zase bez něj. ,,Ovšem to neplatí o jednom člověku, kterého jsem poznal." Skousl jsem si ret a už nechtěl pokračovat, už jsem chtěl odejít domů. ,,Koho jste poznal?" Není to tak dávno co jsem se mu svěřil s tím, kdo jsem, překvapivě to vzal klidně. No aspoň budou mít v kanceláři s kolegou téma na rozhovor. ,,Člověka, co mi změnil celý život." Pořád jsem zíral ven z okna, jeho reakce přišla téměř okamžitě, ,,Jak se jmenoval?" Je to tady, musím říct jeho jméno, ne neřeknu jeho jméno, řeknu to jak mu říkali všichni. ,,Pan božský." Polknu.

,,Takového člověka jako byl on, už nikdy v životě nenajdu." Vzal jsem si věci a otočil se jeho směrem. Prosím, už chci domů, doktore, řekni, že naše schůze skončila ,,Kde jste se poznali?" Znova jsem svůj pohled nechal na okně, kde jsem byl před chvílí a vydechl, lékař se zvedl a přešel k malé skříňce, odkud vytáhl knížku. ,,Jste spisovatel, mohl byste zkusit jednu z terapií." Otočil jsem se zpět na něj a nechápavě nakrčil obočí, slyšel jsem o tom, jak se někteří lidé léčí z ,,deprese" tím, jak píšou o svém životě či vzpomínkách, bojím se, že tohle bohužel nebude můj případ. Lékař přede mě položil knihu a ještě propisku. ,,Třeba vám to pomůže." V duchu jsem se uchechtl nad jeho marnou snahou, neměl jsem to vůbec říkat a trápit se dál, ono by to snad někdy odešlo samo. Ovšem jeden problém to mělo, co se s tím potom stane? Dá mi knihu, která možná bude obsahovat část mého srdce a citů, to si potom budu muset vzít k sobě a někam to schovat l, abych to už nenašel. Trochu váhavě jsem uchopil propisku a otevřel knihu na úplně první straně. ,,Bude to někdo číst?" Promluvil jsem s pohledem upřeným na bílou stránku a v duchu se modlil, abych uslyšel, že to hned někam schová a já se k tomu už nikdy nedostanu.

,,Bude jen na vás, co s tím budete dělat, můžete to klidně spálit." Velice pozitivní věta, kterou jsem si přál slyšet, silně jsem stiskl propisku a zavřel oči, snažil jsem se přijít na datum, kdy jsem se nastěhoval do svého malého bytečku hned vedle obrovského domu. Na první pohled jsem si říkal, že mám nějaký bohatý sousedy, ale on v tom celém obrovském paláci žil jen jeden, jeden kluk s krásnýma modrýma očima. Bylo to někdy na začátku léta, na kraj stránky jsem napsal datum a začal. Napsal jsem všechno, všechno, co se dělo ještě před tím, než jsem měl možnost setkat se s Panem božským, o svém výletu za bratrem, pozvání na večeři, anonymním seznámením se sousedy až do té osudné noci.

719slov