(ne)Věčné tajemství Audrey Finn

Kapitola první

Dnes ráno mě probudil zvonek telefonu. Rozespalá jsem k němu došla a ozvalo se:

"Hey, čau Audrey, hele, nechceš s náma dneska jet na ten fesťák? Mám volný lupeny." "Umm, čau Michale. Strašně ráda bych jela, ale víš že první den prázdnin musím zůstat s našima." "Ale Audrey, ty je ukecáš." "No dobře, zkusím to, ale nic neslibuji." "Tak mi pak dej vědět Audrey." "Jasně, čau!"

Abych byla upřímná, absolutně se mi nechtělo někde s Michalem pít pivo a poslouchat český kapely, které mě vůbec nezajímaly. Proto jsem mu taky trošku kecala. Naši by mě pustili. Navíc, teď je doma jen máma. Ta by mě pustila hned.

Oblékla jsem si župan a sešla dolů po schodech do jídelny, kde už mamka pekla snídani. "Krásné prázdninové ráno Audrey!" Popřála mi maminka. Dnes byla veselá, protože otec odjel na 2 týdny do Ameriky kvůli jeho práci. Vždy miloval více práci než svou rodinu. "Dobré ráno mami!" Popřála jsem jí taky s nadšením. "Jak jsi se vyspala holčičko? Mám pro tebe menší překvapení!" "Umm, jaké?" Zeptala jsem se a zakousla se do čerstvě upečeného borůvkového koláče. "No víš.." Začala máma opatrně. "Dnes mi volala teta Donna, jestli by jsme se aspoň na prázdniny vrátily do Kentu." Dojedla jsem ten lahodný kousek koláče a zůstala jen tak sedět. Nevěděla jsem co odpovědět. Moc se mi tam nechtělo, i když je to můj pravý domov a líbí se mi tam více než v Praze, kde teď žijeme, ale celé prázdniny bez kamarádů? Jen poslouchání keců o malování a perfektní postavě od sestřenky Daisy, která vypadá pomalu jak Barbie. Eh, toto mě opravdu neláká. "Mami, já ti nevím. Tobě se tam chce?" "Audrey, miláčku, máme tam celou rodinu, a už to jsou 3 roky, co jsme tam byly naposledy. Babička už je moc stará, tu bychom měly taky navštívit." "No jo, No jo mami, máš pravdu. Tak já jdu Michalovi zavolat, že dnes na ten fesťák nemůžu." "A proč by ne? Dneska určitě nepoletíme." "No tak, mami, mě se s ním nechce. A proč by jsme nemohly odletět už dneska?" Začala jsem trochu odlouvat. "Audrey, pro mě za mě si vymysli jiný důvod, ale já mám dneska ještě hodně práce a taky si musíme sbalit hodně věcí, neletíme tam na pár dnů. Zítra večer poletíme."

Odběhla jsem zpátky do pokoje k telefonu, a vymluvila se Michalovi, že se musím sbalit a že mě tu asi měsíc neuvidí. Byl celkem smutný, docela mu na mě záleží, čehož si opravdu vážím, ale občas to přehání.

Jakmile jsem dotelefonovala šla jsem hledat svůj oblíbený kufr do garáže. Přehrabovala jsem se v tom tátovém harampádí, až jsem ho našla celý zaprášený. Nevadí, to se nějak vyčistí. Dala jsem všechny ty tátovy věci na místo, kde byly, aby zase nevyváděl jak přijede. Jenže jedna krabice tam porád nešla nacpat. Ani se nedivím. Divu že se nepřetrhla, kolik v ní bylo věcí. Tak jsem pár věcí vytáhla, abych je dala do nějaké prázdnější krabice, jenže jsem mezi nimi našla papír s podpisy různých dívek. Podpisy byly napsány krví. Asi jejich krví.