Freedom-zrušeno!

Chapter 8

Hlasitě jsem si oddychla.

"Musíš se sem tak plížit?" pevně jsem Tris objala.

"Jo musím. Celý město je uzavřený a policie prohledává každý dům! Musíš utéct! Hned!" ani to nedořekla a já už běžela chodbou ke schodům do pokoje.

Sebrala jsem si věci a naházela je zpátky do tašky. Pak jsem seběhla zase dolů.

"Jsem tu. Ale kam mám jít?" přeskakovala jsem pohledem mezi Tris a Louisem.

"Pryč. Pomůžu ti se dostat na loď. Má odplouvat až zítra. Stihnu si zabalit a přijdu za tebou. Ta loď jede pro ovoce na ostrov."

"Ty jedeš?" vyděšeně se na Tris kouknul Loui.

"Jo. A ty?"

"Já nejedu. Nejsem sebevrah. A zítra se vrací rodiče." pokrčil rameny. "Držím vám palce." usmál se na nás a pak jednu po druhé obejmul. Když Tris pouštěl, na poslední chvíli si jí přitáhl na rty.

Vyjeveně jsem se koukala na své dva nejlepší kamarády, jak se líbají.

Nechci jim kazit tak dojemnou chvilku... ale mě jde o život! Nemotorně jsem mezi ně dostala ruce a odtrhla je od sebe. Oba dva po mě hodili tak vražedný pohled, že se skoro dali srovnávat s tím otcovým. "No co? Chvátáme!" zazubím se na ně a z věšáku si vezmu bundu. Přejdu ke dveřím a opatrně vykouknou ven. "Dobrý mužem jít!" mávla jsem rukou na Tris a čekala až se ty dvě hrdličky rozloučí.

Přes obličej jsem si nasadila kapucu jako  Tris a přeběhla na druhou stranu ulice.

Připadala jsem si jako vrah co utíká z místa činu. Přitom jsem to já, kdo utíká od vraha.

Prázdnou ulicí se rozléhal klapot našich bot. Zahnuly jsme na cross street,  která vedla do přístavu.

"Myslíš že nás někdo viděl?" Zeptala jsem se udýchaně Tris.

"Nevím, ale pojď dál. Nebudeme to riskovat." Vyrazila dál a mých zmučených plic si nevšimla.

Udělala jsem tři kroky abych jí došla, když se za námi ozval klapot těžkých, kožených bot, které nosí policie. Neptejte se mě jak Jak jsem to poznala. Časem to rozpoznáte.

Rychle jsem se otočila a doufala , že se mi to zdálo.

"Myslím, že jsem někoho viděl!" Ozvalo se zpoza rohu odkud jsme vyběhli.

Někdo mě chytl za ruku a začal mě vláčet dál. Když jsem se vzpamatovala, rozkřičel se za námi hluboký, naštvaný hlas policisty.

 "Stůjte!" Volal pořád do kola a mám pocit, že volal něco do vysílačky. Nejsem zase ak blbá, takže mi došlo že nejspíš volá další posily.

Chtěly jsme zatočit za další roh, tam však stáli další tři policisty a o něčem zarytě diskutovali.

Znovu jsme se rozeběhly. Bohužel jsme to musely vzít delší cestou a doufaly že nebudeme muset obíhat celý město.

Srdce jsem měla až v krku a v uších mi hučela krev. Bylo mi špatně po dlouhým běhu. A to nejsme ani v půlce.

Za námi se rozezněli výstřely. Tak a je po nás! Měla jsem zůstat doma a nechat se zabít! Takhle jsem do toho zatáhla i Tris! Dýchej! Dýchej! Radilo mi moje podvědomí, ale já na něj nikdy moc nedala a tak jsem ho i tentokrát ignorovala.

Našly jsme další odbočku na molo. Byla to uzoučká, špinavá a smradlavá ulička, ale vedla ke svobodě.

 Pomalu jsme se jí prosoukaly až na konec a tam vyběhli konečně na molo.

Měla jsem chuť si tam klesnou a začít ho líbat, ale asi to nebyl nejlepší nápad, když nás honí bůhví kolik lidí s pistolemi v rukou a nebojí se po nás vystřelit.

Povzdechla jsem si a porozhlédla se okolo sebe. Že bych viděla nějakou velkou loď, to se říct nedá.

Byla tu malá plachetnice s jedním stěžněm. Pak dvě rybářské a jedna větší plachetnice se třemi stěžni.

Ta poslední nesla název Freedom. Což se mi krásně hodilo k tomu jak na tom jsem.

"Jdeme!" Zatáhla mě Tris zase za ruku a uvedla mě tím do chodu. Zamířila k Freedom a radostí poskakovala. Kdybych jí viděla do tváře, kterou jí stále -jako mě- zakrývala kapuca, uviděla bych jeden z těch hrdých úsměvů, kterým obdaroval a svět, když se jí něco povedlo. Ani se jí nedivím. Za to že mě sem dostala by měla dostat zlatou medaili.

Šly jsme pomalu okolo trupu plachetnice a hledaly, kudy bychom tam nalezli.

Teda to jsem si myslela, dokud se na palubě neobjevil vysoký, statný muž. Chvíli na nás nečinně koukal a pak zavolal, "Studená polévka se nedá jist."

Vykuleně jsem se na něho otočila. Ještě překvapenější jsem byla když mu Tris odpověděla, "Protože vejce bylo dřív jak slepice."

 Díky bohu! Honem!" Spustil nám můstek a čekal až nalezneme na palubu.

"Piper, Zayn. Kapitán. Starý známí. Slíbil že nám pomůže."

Zayn pokývl a zavedl nás do okolo jednoho stěžně do kajuty. Byla malá. Na pravoboku a neměla ani šest na tři metry. Byl to takový tunel. Pod velkým oknem byly dvě postele, malá skříň a jeden stůl. Pomalu jsem přešla k jedné z postelí a položila si na ni tašku. Tris se na mě usmála.

"Zítra ráno tu jsem neboj." Opřela se o rám dveří a rozhlížela se po místnosti.

"Buď opatrná." Vstala jsem a šla jí obejmout. Prkna pod nohama mi praskala a já se bála, že se každou chvíli propadu do studeného moře.

"Neboj." Pevně mě stiskla a pak odešla. Zůstal jen nepříjemný pocit, že jí možná vidím naposledy. Snažila jsem se uklidnit, ale nešlo to. Byla jsem naštvaná na sebe, tátu (jestli se tak dá říkat tý zrůdě) a možná trochu i na Tris, i když jsem přesně nevěděla proč.

Přešla jsem k oknu a zadívala se jak se malá, černá postava vzdaluje...

***

Tak díl trochu o ničem :D ale snad se bude líbit!

Tenhle díl bych chtěla věnovat @Deny016 za to že čte a vždycky mi napíše jestli se jí to líbilo nebo ne.

Abych nezapomněla, Deny, nemysly si že to byla Tris jenom protože jsi mi napsala. Měla jsem začátek části napsaný o dost dřív ;)

Příště by už mohli vypnout. Taky by se tam měli objevit ostatní kluci :D ale nic neslibuji.

Jo! Taky doufám že víte co je stěžeň, paluba, podpalubí a další takový názvy :) kdyby ne, tak mi napište a já to v další části vysvětlím ;) Nestyďte se! Játoho taky tolik nevím... :D kdyby můj otec (a bratr) nebyl zažraný do lodí tak bych to taky nejspíš nevěděla :)

A jako vždycky děkuju, že to čtete i s chybama :/ já vím je jich tam hodně :(

Pac a pusu posílá Katka :*