Freedom-zrušeno!

Chapter 10

"Co si o sobě myslíš?" Začal na mě Hugo řvát a já nemohl udělat nic jiného než jen zlomeně sklopit hlavu.

"Že já si tě bral! Měl si zůstat v sirotčinci! Tam by tě naučili!" Zatl ruku a praštil mě pěstí do žaludku.

Skroutil jsem se na zemi bolestí. Ne fyzickou - tou možná taky. Ale psychikou. Hugo pro mě byl jako táta...

Kterého nemám.

"Vstávej, ty zmetku! Povídám vstávej!" Řval a když jsem nevstával nakopl mě do prsou.

Vyrazil mi tím dech a já se ho snažil pobrat.

"Si neschopnej bastart!" Zařval a mávl na další muže co byli na lodi.

Nechápal jsem co dělají. Měl jsem moc práce s tím, abych se přinutil vdechnout ten důležitý kyslík. Ale když jsem pod sebou ucítil ruce jak mě zvedají a hážou do moře přes palubu. Věděl jsem že je se mnou konec.

To že neumím plavat je jen drobnost. Malá nedůležitá drobnost.

"Ale abys sis nemyslel, že jsem až takový hovado. Tady! Chyť se!" Odhodil do moře velký prkno, co jsem měl opravit, ale neopravil, protože jsem na to zapoměl.

Snažil jsem se šlapat vodu a koukal jsem jak loď odplouvá někam do dálek.

Po nějaké době jsem se dostal k prknu a s láskou se ho chytil. Měl bych se utopit, protože nechat se sežrat žralokem není nejlepší smrt a vyhladovět nebo umřít na žízeň taky ne.

Sakra... ta voda je ještě studenější než jsem si myslel. A to prkno taky není nejlepší. Zajímalo by mě, co se mnou bude.

Hah, že se ptám. Z hrdla mi vyjde bublavý smích. Jak ironicky. Člověk co nesnáší vodu a je jeho součástí.

Celý život, Teda od tě doby co si mě vzal Hugo, jsem byl na vodě. Pauli jsme spolu na západ. Za sluncem a čekali, jestli neuvidíme zelený záblesk, když se slunce potká s mořem. Nikdy jsem ho neviděl. Hugo sice taky ne, ale věřil, že ho jednou spolu uvidíme...

Nejspíš jsem nakonec usnul. Probudil jsem se druhý den ještě před svítáním.

Na obzoru se pohupovala malá, černá tečka. Hugova loď to být nemůže...

Možná záchrana!

Na malou chvíli začnu doufat, že by mě mohli zachránit...

Já vím je to krátké a ani nevíte kdo to je. Ale poznáte :D nebojte.

Strašně se omlouvám, že jsem tak dlouho nepřidala část. Prostě to nějak nešlo a tohle jsem psala už taky strašně dlouho a nic to není. Nevím...

Nepřestanu, jsem rozhodnutá to dopsat, ale možná to bude trvat dýl než jsem si myslela :)

Je to nezáživné, ale musela jsem to takhle napsat.

Díl bych chtěla věnovat:

@Deny016 která mě podporuje svými komenty a @zee_zee13 která mě podporuje ve škole.

Děkuju ale i všem ostatním,  kteří si to přečtou a zanechají za sebou vote a komentář. Budu za ně opravdu šťastná.