Šance na lepší život I

Epilog

„Vlastně ani nevím," zakoktal. „Nejspíš jsem vás jen chtěl vidět," pronesl popravdě.

„Čím jsem si to zasloužila?" sykla sarkasticky a Harry věděl, že jít sem, rozhodně nebyl dobrý nápad.

A najednou si Harry uvědomil jednu věc. Už není jeho profesorka a on její žák. Prakticky už byly úplně cizí lidé. Proč by tedy nemohl být upřímný.

„Chci vědět, co se vlastně stalo," uhodil na profesorku a pohledem jí propaloval díru do zad. Viděl jak se žena napjala jako struna a zhluboka se nadechla. Harry si myslel, že mu nic neřekne. Proč by taky měla. Nebyla to jeho věc. Po chvíli, která připadala chlapci jako věčnost, si profesorka povzdechla.

„Proč ne," pronesla klidně, ale Harry slyšel, jak se jí třese hlas. „Někdo by to měl vědět." Harry jen přikývl, i když to profesorka nemohla vidět. „Nikdy jsem nemohla vzít osud do svých rukou, víte," začala profesorka. „A když jsem se o to pokusila, život mi uštědřil tvrdou ránu," řekla hořce a možná až příliš silně dávala věci do kufru. Harry ani nedutal. „Prvně jsem utekla ze školy před Umbridgeovou a nechala se hloupě chytit Voldemortem," pronesla rozzlobeným hlasem a dala do kufru poslední věc. „Pobyt u něj nebyl nejpříjemnější," dodala a na chvíli se odmlčela. Chlapec si až moc dobře dokázal představit, co s ní Voldemort prováděl. „Pak se mi povedlo utéct, ale byla jsem tak zmrzačená a vyčerpaná, že jsem věděla, že zemřu. Popravdě by to vyřešilo spoustu mých problémů," odfrkla si žena a Harrymu se před očima vybavil umírající Sirius. Rychle zamrkal, aby zahnal slzy, které se mu valily do očí. „Jenže jeden nepříjemný muž mě zachránil." Harry neměl tušení, o kom to mluví. „Zachránil zlomenou ženu bez magie."

„Vy..." začal Harry, ale otázku už nedokončil.

„Ano, pane Pottere, přišla jsem o všechnu svou magii," sykla podrážděně a násilím se pokoušela zavřít přeplněný kufr. „Pak mi Popletal zařídil pobyt v Azkabanu, kde..." profesorka se zarazila a naposledy se pokusila dovřít kufr. „Teď jsem tady," dořekla a upustila od pokusů kufr zavřít.

Harry nevěděl, co na to říct. O tolika věcech neměl ani tušení. Ani ve snu by ho nenapadlo, čím si jeho profesorka prošla. Najednou mu bylo ze všeho zle. Ze smrti Siriuse, z toho, že se špatné věci dějí většinou dobrým lidem. „Sirius je mrtvý," vypadlo z něj a do očí se mu znovu nahrnuly slzy. Ani nevěděl, proč jí to říká. Možná se jí chtěl celou dobu jen svěřit.

Až teď se k němu profesorka otočila. Měla zarudlé oči a chlapci připadalo, že zestárla o několik let. Měla propadlé tváře a kruhy pod očima a vůbec nepřipomínala energickou profesorku, kterou znával. A Harry poznal, jak moc je zlomená.

„Není to fér, že," hlesla a na její tváři se objevil smutný úsměv. Harry byl rád, že mu neříká, jako všichni ostatní, že jí to mrzí nebo že to bude v pořádku. Protože nebylo. Protože takovéhle věci by se dít neměly. „Celý život chcete jen trochu štěstí a pak...," profesorka se zarazila a v očích jí podivně blýsklo. „Myslíte, že byste splnil své bývalé profesorce jedno přání, pane Pottere?" zeptala se ho mdlým hlasem

Harry nedokázal odmítnout. On a Peregrinová na tom byli stejně. O všechno přišli. Chlapec jen kývl.

„Povězte mi, pane Pottere, máte stále váš neviditelný plášť?"

Harry a profesorka Peregrinová, která se skrývala pod neviditelným pláštěm, stáli před prázdnou zdí na sedmém poschodí. Harrymu ihned došlo, kde jsou.

„To je Komnata nejvyšší potřeby," hlesl a propaloval pohledem prázdnou zeď. „Co tu děláme?" zeptal se.

„Něco potřebuji," hlesla černovláska vedle něj neurčitě. „Mělo by to jít i bez magie," hlesla trpce a zavřela oči. Po chvíli se na zdi začaly objevovat masivní dveře. Když už byly celé, profesorka je otevřela  a oba jimi prošli. Harry nejprve nic neviděl, ale po chvíli si všiml věci, v úplném rohu místnosti. Srdce mu vynechalo pár úderů. Díval se na bohatě zdobené zlaté zrcadlo, které tak dobře znal. Zrcadlo z Erisedu. Profesorka mezitím došla až před zrcadlo a upřeně se na něj dívala. Harry si vzpomněl na Brumbálova varování, která se týkala zrcadla.