🌊Tsunami 🌊

🌊IV🌊

Věnováno Felix_creative 👑
Když jsem to dočetla, vyletěly ze mě slzy. Ale ne smutku, ale vzpomínek a dojetí. Byl to pro mne nepopsatelný okamžik. Něco úžasného. Na chvíli jsem zavřela oči. To, co jsem si představila bylo zvláštní, ale i krásné. Představila jsem si letadlo. Letíme. S maminkou. A potom jsem si vzpomněla na ten okamžik, kdy maminka odešla do nemocnice. Je to až neskutečné, jak ten čas letí. Před pár lety jsem si myslela, jak ti dospěláci přehání, ale ne.
Podlomily se mi kolena. Asi to byla rána, protože Lindsey se přiřítila jako tornádo do pokoje. „Zlatíčko, co se stalo?" řekla láskyplně. Sklonila se ke mně, chtěla mě obejmout, ale já ji neviděla a jak jsem prudce vyskočila, vrazila jsem ji loktem do obličeje se slovy: „S mamkou jedem' na dovču!" Skousla jsem si spodní ret, když jsem se podívala na Lind, zakrývající si část obličeje vedle nosu. Ze mě čišela radost, ale v očích jsem měla lítost za mou neopatrnost. Sehnula jsem se k ní a pokynula jí k odendání ruky z bolavého místa. Měla to trošku červené, chtěla jsem jí pomoct, ale asi slyšela můj pochod myšlenek, protože řekla: ,,To nic Katrie. To je v pořádku. Pořád lepší, než pánví po hlavě, i když tvé ruce k tomu už nemají daleko." Řekla tišším hlasem, ale pak jsem se začala smát a ona se ke mně přidala. . ,,Opatrujte se mi tam..." řekla potom, když jsme se konečně uklidnily. ,,Neboj se, ale ty nám zase nezapal dům, ano?" odvětila jsem v následném tetiččiným objetí. Pousmála se: ,,To ti slíbit nemůžu!"

Téhož večera jsem ležela v posteli na neustále myslela na dopis. Jaké to tam vlastně je? Občas jsem myšlenkami zabrousila i pár desítek let zpátky k tomu, jaký vlastně táta byl. Jaké by to bylo, kdyby tu pořád ještě s námi byl? Byla by mamča nemocná? Jeli bychom vůbec někam? A byla bych vlastně já taková, jaká jsem teď? Jak se žije ostatním? Toto byly otázky, na které se už nikdy odpověď nedozvím. Záhadou pro mne byly doteď, záhadou zůstanou.

,,Večeře!" vyrušil mě z mého rozjímání tetiččin výkřik, jako by svolávala stádo bizonů. Seběhla jsem dolů stejně tak, jako svolávané stádo, ale jedla jsem již jako normální člověk. Tetička Lindsey ovšem těžce polykala a pomalu se v tom jídle nějak nenacházela. Toto nebyla ona. Obvykle má hlad jako vlk a hltá jídlo jedním soustem, ale teď byste ji měli vidět. Položila jsem jí ruku na její, kterou měla položenou na stole. Ona se na mě podívala a asi chtěla něco říct, ale já jsem začala mluvit dříve: ,,Máš o nás strach? Neměj. Neboj se, všechno bude dobré. Jen dva týdny a máš nás tu jak na koni. Fakt se neboj." ,,Ne, to já jen..."

A v tu chvíli náš krásný moment rozbilo pípání čehosi nahoře, u mě v pokoji. Vyběhla jsem tam těžkými kroky a zastavila alarm, který jsem si nepochopitelně nastavila na 6. hodinu večer místo toho, aby mě to vzbudilo ráno do školy. Ještě tak, že jsem to zjistila, že bych ráno nevstala, to je teta už dávno pryč. Pracuje daleko, musí jezdit vlakem a tím dalším by to už nestihla. Pracuje v jedné kuchyni v Budějovicích. Strašně ji nechápu, protože osm hodin v práci vaří, míchá drinky, obsluhuje lidi, častokrát i nepříjemné (velmi) a i tak se doma potom nejméně 3 hodiny patlá s něčím k večeři.

Sešla jsem dolů a posadila se zpátky ke stolu, vzala vidličku a dojídala částečně studené zapečené těstoviny. Tetičky jsem si nevšimla, promluvila a já sebou cukla. ,,Nic se nestalo? Všechno v pořádku?" Kývla jsem. ,,Jo, jenom jsem si špatně nastavila budík. Místo na ráno jsem si ho dala na teď." Usmála se na mě, ale jen krátce, poté se zpátky otočila k umývání špinavého nádobí, kterého byla opravdu spousta. Když jsem byla vypnout budík všimla jsem si oznámení na telefonu, byla to zpráva od Theresy. Nevím, co chtěla, ale napíšu jí později. Teď jsem se vrhla směr dřez pomoct tetě s nádobím.