Dračí krev

Kapitola XIII.

Jak přesně Violet počítala, další den se dostaly do rušného města Riften. Město zlodějů, vrahů, nevěstinců a bohové ví jakých špín ještě. Avšak i přes nechvalně známou pověst byl Riften jedno z nejpopulárnějších měst, kde se dalo sehnat mnoho věcí za zajímavé ceny a hlavně spousta úkolů, které si může dovolit přijmout i Drakobijce. Možná tady Violet někoho ze svého druhu najde. Když tu byla naposled (a to je už opravdu dlouho), potkala jich tu společně s  Alexem nejméně 6. Co si tak pamatuje, býval tu i cech Drakobijců, do kterého se měl jejich klan v plánu přidat, no po smrti Alexe k tomu nikdy nedošlo.

Violet procházela s Neilou plnými uličkami tržiště, které zrovna jelo v plném proudu. Na každé straně se překřikovali obchodníci, aby nalákali zákazníky ke svému zboží a sem tam zase řvali na stráž, aby chytili zloděje. Neila se ovšem každou chvílí zastavovala, aby si prohlédla zboží v každém stánku, co zachytil její oči. Převážně to byly stánky se šperky, oblečením a botami. Avšak nebyla jediná. I Violet se jednou zastavila u stánku, no tenhle prodával zbraně. Její zrak upoutal meč z tmavé ocele, která vypadala téměř černá.

,,Ah, máte dobré oko, slečno!" usmál se šedovlasý obchodník když si všiml, na jaký z mečů její zrak spadl. ,,Tohle je meč z styxové ocele! Vzácný poklad!" S těmi slovy uchopil pečlivě meč do rukou a podal ho Violet, aby si ho zkusila vzít do vlastních rukou.

,,Styxová ocel? O té jsem nikdy neslyšela." promluvila Violet a s kývnutím vzala rukojeť meče do rukou. Byl lehký. Ne úplně, ale lehčí než ten její. S tím by se máchalo snadno. Když přejela opatrně bříšky prstů po čepeli, zjistila, že je velmi ostrá. ,,Vypadá to jako mistrovské dílo. To musí být hodně drahý meč." Uznala nahlas. Meč byl opravdu majestátní. Černá hruška rukojeti měla tvar dračí hlavy, což se Violet sice moc nelíbilo, ale působilo to moc skvěle na to, aby ji nenáviděla. Do očí draka byly zaseté dva malé, zářivě rudé rubíny. Po čepeli meče byly napsány runy, které nejspíš i zářily, když se držel ten pravý, kdo je uměl aktivovat.

,,Ano, přesně tak. Je to vzácná surovina a získává se velmi těžko." Obchodník spokojeně kýval hlavou, zjevně pyšný na to, že tento meč získal. Kde ho vůbec našel, když je materiál, z kterého je, tak vzácný? Avšak jakmile promluvila o ceně meče, obchodník zklamaně vzdychl a zakroutil hlavou. ,,Kdepak. Přestože je tento meč skutečná krasavice, styxová ocel je považována za prokletou a nesmí ji používat nikdo jiný, než Drakobijce. Proto ta hruška dračí hlavy. Je to jejich znak. Nejspíš kdysi patřil nějakému Drakobijci, který si ho sám vykoval. Já ho našel v katakombách a řekl si, že je škoda ho tam nechat tak ležet. Doufal jsem, že najdu jiného Drakobijce, který by si ho koupil, ale po příchodu sem jsem zjistil, že tu už žádný z nich nežije."

Ve Violet to cuklo. ,,Cože?" zeptala se přiškrceným hlasem. Když na ni obchodník zmateně koukl, odkašlala si a znovu promluvila: ,,Říkal jste, že tu už žádný Drakobijce nežije?"

,,Přesně tak. Ptal jsem se tu několika lidí a všichni mi řekli, že poslední Drakobijce zemřel před několika roky. Sám jsem tomu nemohl uvěřit. Když jsem byl ještě mladý kluk, byl tu celý cech Drakobijců a teď jako by se po nich slehla zem!"

Violet se v tu chvíli udělalo špatně. Největší cech Drakobijců byl mrtev. Nebyl tu nikdo jí podobný. Nikdo, kdo by mohl zastavit návrat draků a zkázu celého lidstva. Violet si vzpomněla na úryvek z kroniky, dne nejstarší drak přísahal, že se jednoho dne vrátí. ,,Proto se rozhodli utéct. Než ale tak učinili, nejstarší z draků lidem přísahal, že se jednoho dne vrátí. A až ten den nastane, nepomůže jim před jejich hněvem ani Drakobijce." Ten drak měl pravdu. Ale ne tak, jak si to její přátelé kdysi představovali – že se Drakobijci přidají k drakům a pomůžou jim. On tu totiž už žádný Drakobijce na záchranu nebude.