Ridicule, ten který tančí

Ridicule IV. - On se s tebou kamarádit nebude

Zvlášť když musela procházet kolem ohrady Le Narda, už je to týden, co toho záhadného vraníka přivezli, ještě se s ním ani jednou nepracovalo. Jak má na něm za pár týdnů zvládnout odjet nejednoduší drezúrní úlohu, teda Z1, když se jí ani nepovedlo se k němu dostat tak blízko, aby ho mohla alespoň pohladit? Ani to jablko si od ní nevezme. Nabízela mu ho přes hrazení.

„No tak, chlapče, pojď, vem si!" lákala ho k sobě blíž, na dlani měla položené červené jablíčko, které pro mnoho koní určitě znamená velké lákadlo. Pro tohohle hřebce ne. Jen zvedl svou hlavu a podíval se na ní svým modrým okem. Zastříhal ušima a natáhl hlavu směrem k hrazení, stejně mu dobrých pět metrů zbývalo, alespoň vyděšeně neutíká a nebo naopak, nesnaží se ohradu zlikvidovat.

"Neboj, nic ti neudělám!" mluvila k němu potichu a natáhla dlaň s jablkem o trošku blíž k vraníkovi.

"Jen si pro něj pojď." pobízela ho An a nespustila z něho oči,stáli tam naproti sobě. Vzdáleni od sebe na pět metrů, každý ve svém bezpečí, které odděluje dřevěná ohrada. Ani jeden se však blíž neodváží. An moc dobře viděla, co Le Nardo dokáže,když včera ze své ohrady doslova vyhnal Ondru, chtěl se pokusit ho alespoň pohladit, ale ani to mu hřebec nedovolil. An si připomněla ten strach, který o svého trenéra měla, když se proti němu výhružně vzpínal Le Nardo. Kdyby Ondra nevzal do zaječích, určitě by mu ublížil. Proč?

"No tak, ty tvrdohlavče jeden!" povzdechla si An s trošku rázností v hlase, ještě jí čeká Mony a měla přeci být do půl hodiny na jízdárně. To zaručeně nestihne, místo toho tu...Co tu vlastně dělá? Nevzdává se naděje? Nebo si chce dokázat, že se ho nebojí? Kdepak stýskalo se jí. Stýskalo se jí po jejím věrném poníkovi, přeci to taky býval hřebec, jako šestiletého ho děda přivezl, jí bylo teprve osm let, a přesto si s ním dokázala poradit. Ani nevěděla jak, ale jednoho dne na něm přijela před dům a usmívala se od ucha k uchu, své rodiče vyděsila a děda se jen spokojeně usmíval. Jenže to je už dávno pryč a navíc Riky byl naproti němu učiněný anděl, byl jen nevychovaný a příliš mladý, zatímco u Le Narda se jeho mladost a nezkušenost ještě pere se zlomeným já.

"Asi se nedočkám, co?" zeptala se ho se zklamáním v hlase a upustila jablko na zem, Le Nardo sklonil hlavu a váhal, jablko ho lákalo,ale...Angelika je člověk a lidé mu přespříliš ublížili.

"Jen se neboj a vem si ho," řekla mu ještě naposled a otočila se k odchodu, během několika málo vteřin stál Le Nardo kousek od hrazení a jablko si vzal. Spokojeně ho chroupal, když se An otočila zpátky, byli tak blízko u sebe, hleděli si navzájem do očí a četli v nich. O bolesti, nerozhodnosti a cestě, která má být pro ně ta společná.

"Jednou budeme tančit spolu, uvidíš," promluvila do ticha An, Le Nardo sebou škubnul a odklusal do bezpečí prostředka ohrady, tam se zastavil a dívku sledoval. Sledoval jí, jak odchází a jak o několik minut déle kolem provádí bílého valacha.

Mony zvědavě nastražil uši, když uviděl černého hřebce nedaleko jeho hrazení, promluvila jeho přátelská povaha a on se s novým obyvatelem sportovní stáje musel jít seznámit. Natáhl hlavu co nejblíže k plňasovi z Francie, tak jak mu vodítko dovolovalo,když zjistil, že to na seznámení nestačí. Pohodil hlavou a rozešel se k ohradě nového hřebce i přes protesty An.

"Ne,ne kamaráde," brzdila ho An a s obtížemi bělouše zastavila."Ten se s tebou bavit nebude, není jako ty," dodala ještě smutně a poplácala ho po krku, když se Mony odevzdaně rozešel za tmavovláskou a na nevrlého hřebce zapomněl. Le Nardo ve své ohradě výhružné sklopil uši a vůbec nevypadal, že by se chtěl seznamovat.

„Tak to vidíš Mony, on o kamarády nestojí. Ať ty koňské nebo lidské." promluvila na valacha An a vedla ho dál ke dvoru,vodítko však vzala pevněji do ruky a zkrátila svoje držení na co nejméně. Nechtěla, aby Monyho napadalo, že by se jí mohl vyškubnout a s Le Nardem se jít seznámit i přes jeho odmítavý postoj. Zvědavý valach by toho mohl být schopný, naštěstí se myšlenky An ukázaly jako nesprávné a Mony se po prvním pokusu o žádné další navazování přátelství nepokoušel. Zafrkal a dál za ní klidně kráčel.

„Musíme si chvátnout," pohladila An po čele bělouše a rychle házela všechny kartáče do bedýnky s čištěním u jeho boxu, strefovala se tam z docela velké dálky, ale všechny hody byly správné.Popadla sedlo ležící na zemi opřené o dvířka boxu a bleskově valacha nasedlala. Oddychla si, když dotáhla podbřišník, tedy před nasednutím ho bude muset ještě tak o další dvě dírky dotáhnout, ale to teď stačí.

Přešla dopředu k Monymu a z ramene shodila uzdečku, vzala jí správně do ruky a chytla bílý čumák. Sundala ohlávku a přes uši přehodila otěže. Valach si bez protestů vzal udidlo.

„No vidíš jak to jde," pochválila ho a dolaďovala poslední úpravy.

„Tobude mít zase Ondra keců," povzdechla si do Monyho hřívy a vzala ho za otěže, v levé ruce držela dlouhou drezurní tušírku a na ruce se jí houpala helma. Vyváděla bělouše ze stáje a nevšímala si zvědavých pohledů ustájených koní. Jindy, kdyby měla čas, by se u každého zastavila a pohladila ho po čele, zatímco Mony by na volné otěži zkoumal druhý konec uličky. Dnes na tento rituál neměli čas.

Před stájí dotáhla podbřišník a na hlavu si narazila helmu,nezdržovala se zapínáním a mrštně se vyhoupla do sedla valacha,rozpustile zatancoval, tohle přeci není obvyklé, vždycky se nasedá až na jízdárně.

„Promiň Mony, ale zaklušeme si už na cestě k jízdárně, máme skluz v čase." omluvila se mu An a ještě zkrátila otěže, přerovnala si tušírku v ruce a pobídla ho do kroku.

Když se dostali na cestu vedoucí k jízdárně, stiskla An boky bělouše podruhé teď už o něco silněji a Mony se dal vychovaně do klusu,hlavu měl vysoko zdviženou a sledoval skupinku kachen na potoce vedle cesty.

„Ty tě zajímat nemusí," pobídla ho An znovu, aby nepřešel do kroku a nerozhodl se prozkoumat jakou teplotu má voda v potoce a zda-li to kachnám schvaluje. Místo toho byl odsouzen poslušně klusat k jízdárně. Už zdálky ji viděla, Věrka seděla na lavičce před jízdárnou. Ondra něco lovil v autě a vozík za ním byl prázdný, takže už ho stihl i odvést. No není divu. Filip nadšeně lítal po jízdárně a neustále cvakal spouští zrcadlovky. An se usmála a nedovolila Monymu zpomalit ba naopak všimla si, že má Filip foťák u sebe a pobídla Monyho do cvalu.

Filip se zastavil a přestal pobíhat po jízdárně jako cvok tam a sem.Zaměřil svou pozornost na blížící se jezdeckou dvojici. Rychle přenastavil svou zrcadlovku a zvedl jí, hledáčkem teď sledoval svůj svět a  Monyho s An na hřbetě. Jedna, druhá,třetí, mačkal spoušť jako blázen, aby zachytil tenhle okamžik.