Zapadákov

1.

Jemma se zeširoka usmívala, když do kufru svého starého (přesto spolehlivého) vozu cpala poslední malířské plátno. Naposledy zkontrolovala, že na nic nezapomněla: sada malířských štětců, spousta barev, lepidel a děl, které dosud namalovala. Ty by v Silver Townu nenechala ani náhodou, obzvlášť když věděla, že by je matka nejspíš rovnou naházela do krbu.

Vzduch byl prosycen brzkým ranním podzimem a nazlátlé listí se ze stromů sypalo tak bohatě, že jej obyvatelé města nestačili shrabávat. Každým dnem se ochlazovalo a Jemma se proto na cestu zahalila do rudého kabátku s masivními knoflíky, vklouzla do vysokých bot a kolem krku si omotala hřejivý šál. Blond vlasy svázala do culíku, aby jí pořád nelítaly do očí.

Měla všechno, zkontrolovala to několikrát, a tak kufr zavřela a otočila se směrem na rodiče, kteří stáli opodál a tiskli se k sobě, jakoby se snad stěhovala na druhý konec zeměkoule. Dívali se na ni dost jedovatě. No, nebylo divu, když z ní vždycky chtěli mít něco jako doktorku, inženýrku nebo snad právničku. Jejího bratra mohli vynachválit, protože je poslechl a dal se na právničinu. Ale jak jen by se mohli smířit s tím, že jejich druhé dítě je neúspěšný umělec?

„Sbohem tati. Sbohem mami. Tohle bylo poslední plátno. Odjíždím." Zvolala na ně Jemma, usadila se za volant a otočila klíčkem v zapalování. Motor se spolehlivě rozeběhl a Jemma cítila, že už ji nic nemůže zastavit. Vzhůru ke světlejším zítřkům plným nic nerušené tvrdé dřiny.

„Jemmo, vážně si to ještě nechceš rozmyslet? Vždyť co nevidět je tu Halloween, pak Vánoce a silvestr. Doopravdy by to nepočkalo do nového roku? Vím, že je to pro tebe důležité, a jak vážně to bereš, ale uvědom si, jak moc tím zklameš Olivera a kromě toho-"

Jemma vyjela a zmizela za rohem, aniž by matku nechala domluvit. Nechtěla tohle poslouchat, už dávno si o svém odjezdu udělala jasno a nikdo ji nemohl přesvědčit, aby zůstala. Ona ani Oliver, i když ji trochu mrzelo, že ohrozí slib, který si dali.

Navždy přátelé, jasný?

Pousmála se při vzpomínce na den, kdy to na ni Oliver vybalil poprvé: hráli si ve školce na pískovišti, oni sami odděleně od ostatních dětí. Pokaždé si hráli jen spolu, ostatní děti pro ně jakoby neexistovali, a i když je kvůli tomu vychovatelka napomínala, stejně se nic nezměnilo. Jemma a Oliver. Nerozlučná dvojka. Dělali na pískovišti bábovky, když se na ni rozčepýřený Oliver zeširoka usmál a prohlásil tu větu. Navždy přátelé, jasný?

Od té doby tu byla Jemma pro něj, Oliver pro Jemmu. Prošli společně stejnou základkou, dokonce měli tolik štěstí, že skončili ve stejné třídě a Oliver při výběru střední školy trval na tom, že půjde kamkoliv, kam chce Jemma, i když tušil, že to nevýjde. Jemma chtěla nastoupit na nejlepší uměleckou školu v okolí, bohužel ale pohořela u talentových zkoušek a musela se spokojit s ekonomkou, kam měl namířeno i Oliver. 

Říkali si úplně všechno. Kdykoliv si Jemma potřebovala postěžovat, šla za Oliverem. Popíjel s ní červené víno a poslouchal její nekonečné nářky.  Přátelství jako z pohádek, takové, co se jen tak nevidí a Jemma si uvědomovala, že je to požehnání, kterého si musí vážit. Nejeden jim jejich pouto záviděl.

A dnes to přišlo. Den, kdy opouštěla domov na dobu neurčitou. Trvala na tom,  že odjede sama, že potřebuje čerstvý začátek a restart, aby se mohla plně věnovat malování. Byl nejvyšší čas, aby se dočkala prvního úspěchu, který se každým dalším dnem v Silver Townu vzdaloval. Bylo jedno, co si myslel Oliver. Pořád před očima viděla jeho křídově bílý obličej, když mu líčila, jak vážně to myslí. Ještěže existuje mobil a internet. To, že se stěhuje neznamená, že jejich přátelství musí skončit.

Jemma si povzdychla a koutkem oka pohlédla na displej navigace, která ji měla dovést do Nettle Valley,  malého městečka vzdáleného 320 kilometrů od Silver Townu. Nettle Valley dokonale vystihoval výraz 'zapadákov' a přesně proto si ho Jemma vybrala. Zapnula rádio, aby něčím přehlušila myšlenky, co se jí honily v hlavě a společně se zpěvákem si potichu zpívala jednu z těch typicky hitových písniček, co člověku po několika dnech začnou lézt na nervy.

Velký kus cesty do Nettle Valley z obou stran lemoval les s jehličnatými stromy a majestátně vyhlížejícími kopřivami. Jemmě to vyhovovalo, protože raději koukala na stromy a přírodu, než na supermarkety a panelové domy. Vyžadovalo to však zvýšenou pozornost, pokud nechtěla srazit lesní zvěř, která mohla kdykoliv vyběhnout na silnici. Představa rozmasakrované srnky a zničeného auta ji nutila jet opatrně a pomalu. 

Z nebe se pomalu spouštěli kapky deště a po chvíli už Jemma zapínala stěrače. S dešťovými přeháňkami počítala, v tomhle období pršelo každou chvíli a nevyplácelo se vycházet bez deštníku v kabelce.  Moc aut se kolem nemihlo, sotva jedno během 10-ti minut. 

 Jenna se natahovala pro čokoládovou tyčinku, která se válela na sedadle spolujezdce, když jí do očí praštil paprsek ostrého světla. Někdo ji oslepil dálkovými. Zaklela a honem přitiskla zápěstí na klakson. Ozvalo se zatroubení. Jednou, dvakrát. Vypnula rádio a zatroubila ještě jednou. Polil ji studený pot a srdce jí každým úderem explodovalo v hrudi.  Ten magor se řítil přímo na ni. Ten magor do ní narazí. Ten magor jí chce zabít. Úzkostí se jí sevřela hruď.

Vůbec nic neviděla, troubit nemělo smysl, měla dvě vteřiny na rozhodnutí: buď prudce zatočit vpravo a narazit do kmene nebo zůstat na silnici a srazit se s jiným autem. Děj se vůle boží, zatočila volantem, pevně zavřela oči a řvala, co jí hrdla stačilo, zatímco s ní auto drncalo nahoru a dolů a každou chvíli očekávala tvrdý náraz. Hrozivé bum a ztrátu vědomí. Propad do temnoty, možná věčné. Místo toho se ozvalo lupnutí. Spíše křupnutí.  Buď to byla větev nebo jedna z jejích kostí. 

"Pomoc!"