První hraničářka: Zapomenutá minulost

Šestnáct

O dalších pět let později:

Rasen prošel naprosto obvyklým výcvikem zpestřeným o hodiny šermu. Byl mistrem ve vrhání nožem. V pátém roce výcviku předčil přesností svých nožů i svého mistra. Před týdnem dostal službu ve vedlejším léně a Ranger na něj byl neskonale pyšný.

Carawayské léno převzal syn starého barona a do opatrovny přibyly další tři děti. Rangerovi dělala Cass starosti. Pořád se motala kolem těch obrovských koní a on jen čekal, kdy ji zadupou do země.

Když už teď neměl povinnost s učněm, věnoval většinu volného času sledování své neteře. Za pět let se bude konat Den vybírání. Dívka byla malá a nevypadalo to, že se z ní nekdy stane vysoká uhlazená dáma diplomatické služby. 

Byla celá po matce. Neměla potenciál k růstu svalů, takže Ranger už teď věděl, že mistr O'Neil si ji nikdy nevybere. Na písařku potřebovala až moc pohybu. Za pultem koželuha nebo řezníka si ji Ranger nedokázal představit šťastnou a do bojové školy nikdy nebrali děvčata.

Zrovna teď seděla desetiletá hnědovláska na kraji stáje a sledovala mohutné rytířské koně. Zaujatě sledovala, jak jeden z učňů drží kopyto, které mistr O'Neil právě zbavil staré podkovy. Přišla blíž a učeň se na ni podíval. ,,Běž si hrát jinam." řekl a podal jí starou, ale stále ještě matně lesklou, podkovu.

Dívka si podkovu vzala, s jiskřičkami v očích s ní vyšplhala do větví vzrostlé borovice na nádvoří a hrála si tam s ní.  Ranger se jemně usmál a sledoval ji, dokud na ni jedna z vychovatelek nezavolala, že je čas oběda.

V tu chvíli se Cassiopea podívala přesně na místo, kde stál. Naklonila hlavu na stranu a zírala do těch chladných očí barvy bouřky. Na chvíli, jako by v nich zahlédla plamínek potěšení. Ten ale zase nahradila mračna smutku, který nemizí. Smutku, jehož příběhy jsou vryty v jizvách na srdci nositele dubového listu.

Ranger si při pohledu do těch zářivých oček vzpomněl na Miris. Na slunce, které prosvítalo skrz jarní listí, když spolu leželi na mýtině v lese a vyprávěli si, co se dělo. Pak se vrátily všechny jeho smutné vzpomínky na ztráty.

Uvědomil si, že dívka o něm ví a už dost dlouho mu zírá do očí bez toho, aby uhnula pohledem. Mrkl a ztracen ve stínech opustil nádvoří. V městě se zastavil v hostinci na oběd. Hostinská se na něj vřele usmála, protože věděla, že hraničáři nikdy neodejdou od nezaplaceného a nikdy nejí na sekeru.

Seděl u stolu v rohu a vzpomínal.
S bratrem vedli jednu z častých hádek. ,,Nikdy z tebe nebude rytíř, jako byl náš otec." křičel mu do obličeje Rafe, zatímco mu klečel na loktech, aby se nemohl hýbat. Ranger snášel příval nadávek a vracel mu stejně peprná slova. Využil slovní potyčky k odvedení pozornosti a nakopl kolenem bratra do zad.

Chlapec se prohnul bolestí. Ranger vysmekl ruce zpod bratrových uvolněných kolen a utíkal seč mohl k lesu. Než k němu Rafael doběhl, seděl bezpečně ve větvích vysokého dubu na kraji smíšeného lesa. Byl tak vysoko, že se tenké větévky prohýbaly pod jeho vahou. Věděl, že se Rafe bojí výšek. Byla to jeho jediná slabina.

Hostinská mu přinesla pečené jehněčí a on se, s pohledem zastřeným dalšími vzpomínkami na ztracené přátele, pustil do jídla.