Láska mé smrti

Síla boha války!

Z pohledu Ára:

Byl soumrak.

První den dopadl docela dobře, pomyslel jsem si. Ještě kdyby se mi tam nezapletla ta lidská děvka.

Najednou se přede mnou zjevil duch s bazukou, ,,Můj pane Aresi, co máte naplánované jako další cíl? Vydáme už se konečně do města? Moji vojáci už jsou nervózní z toho, že dlouho neměli krvavou baštu." Oznámil.

Podíval jsem se na něj, ach, Hádesi, cos mi to dal sakra za bojovníky. Jeden můj voják má cenu sta tvých, ale hlavně, že jsou neviditelní, to je opravdu důležité.

,,Pane?" vyrušil mě z přemýšlení znovu duch.

Vrhl jsem na něho svůj znechucený pohled a odpověděl mu: „Poručíku," na chvíli jsem se odmlčel, protože při pomyšlení na to, že se i tato hmota může stát poručíkem, se mi zvedl žaludek, „vše se dozvíte v čas."

Falešně jsem se uculil. Tyhle věci bez mozku by se bezhlavě vrhli úplně na všechno. Každý obyčejný voják ví, že musí přemýšlet a vymyslet strategii.

Nadechl jsem se. Moment, ano! Mám to! Že mi to nedošlo dřív! Má strategie bude, že žádnou mít nebudu, jakmile napadneme město, budou očekávat taktické kroky, ale jediné co uvidí, bude smrt! Všichni se budou snažit prokouknout náš plán, který ovšem nebude existovat!

Usmál jsem se. Tohle bude vítězství. Hádesi, teď se dívej, jakou má tvůj synovec sílu. Musím zavolat své syny na pomoc! Fobos a Deimos. Tento krok však ještě nestihnou.

Postavil jsem se, potřebuji, aby mě všichni viděli.

„Vojáci, nebudu to prodlužovat. Zvedáme kotvy! Vzhůru do města, pojďme to tam pořádně rozvířit!" musel jsem se zasmát. Mrtvá armáda zasvištěla zbraněmi a začala se hnát směrem k městu.

Na okraji města byla průmyslová zóna. „Vypalte to tady do základů!" nařídil jsem vojákům. Konečně pozemšťané poznají HNĚV BOHŮ!

Plameny se linuli z haly na halu, to byl pěkný pohled. Ale naštvala mě jedna věc. Kde jsou sakra lidé? Chci vidět krev! A oni nikde...

Najednou uslyším rozhovor. Konečně živí!

„Ještě, že ten požár propukl zde o víkendu. Skoro nikdo tu není a já také odjíždím." Prohlásil ten muž a žena, se kterou mluvil, mu přikývla.

Víkend?!?!?!?!?! Cítil jsem obrovský nával zlosti. Někdo si ze mě musí dělat srandu.

Ti dva lidé si mě všimli a zděšeně se na mě podívali.

Zařval jsem a z nich zbylo jen snítko prachu. Zařval jsem ještě víc. Budovy se začaly rozpadat.

„Otče, to stačí." Za mými zády se objevil Fobos.

„Fobosi, skoro nikdo tu nebyl!" rozezlil jsem se.

„Dnes vážně nemáš štěstí, taťko." Vysmál se mi přicházející Deimos.

Chtěl jsem mu udělit facku, avšak on se vyhnul.

„A navíc se nacházíš ve špatném městě!"

Deimos se začal chichotat a Fobos se k němu přidal. Nevdržel jsem to. Takový hněv jsem hodně dlouho nepocítil.

„Všichni pocítí sílu boha!" zaburácel jsem.

Zvedl jsem ruku a zaťal ji do pěsti. Chvíli se nic nedělo, avšak poté jako by tisíce mečů měnilo budovy, stromy, lidi, zvířata, úplně všechno na prach. Nad městem se rozprostřel krvavý dým.

„To byl jen letní deštík."

Zase klidný jsem se obrátil na své syny.

„Teď nás čeká sklizeň."

Sepnul jsem ruce a z prachu se začali nořit ruce, zbraně, hlavy, město.

„Není nad to, přivést si posily."

Obdařil jsem své syny zářivým úsměvem a chytl je kolem ramen.

„Tati, já z tebe nemůžu." Rozesmál se Fobos a Deimos ho následoval.