Právo Nástupců

Právo Nástupců -Epilog

„Tady je život mé matky, když jsem se s ní loučila, vtiskla mi ji do dlaně se slovy, že já dlouhý život potřebuji více než ona,stejně by skončil se smrtí její lásky a já tak budu bdít nad Právem Nástupců. Byl to dar a prokletí zároveň," ukázala jsem lahvičku Leonasovi. Na jejím dně se třpytila jediná kapka.

„Jsou to Matčiny slzy," vysvětlila jsem, "udržovaly mé tělo a ducha životaschopné, záleželo na tom, jak moc jsem využívala svésíly a jak byly těžká prožitá léta, někdy jedna kapka stačila na tři staletí, jindy vydržela sotva několik desítek let.Poslední kapku, kterou jsem si brala byla ta, před dvěma staletími, zbyla mi už poslední," posmutněla jsem, „možná právě proto jsem se bála přimíchat do dějin, ze strachu, že můj život skončí a pokud si nedám pozor, vyplýtvám matčin darovaný život příliš brzy."

„Co tím chceš říct?" otázal se mě Leonas se strachem v očích,vědom si toho, co se dozví.

„Můj dlouhý život končí," povzdechla jsem si, „zbývá poslední slza, pak už nebude nic, co by odvrátilo to, co mělo přijít už před tak dlouhou dobou. Moje smrt," zašeptala jsem tiše.

„To neříkej," zhrozil se Leonas, „vždyť je tam ještě jedna."

„Poslední,"poukázala jsem na ten fakt, „a bude jen otázka týdnů, kdy budu muset využít i tu," podívala jsem se na Leonase, „slábnu, denodenně víc a víc. Víš, tenkrát v Hrobce Balvanů, když sena mě chtěla přichytit Životní energie obra, chtěla jsem si ji vzít, tak moc. Věděla jsem, že to není správné, že by mě to mohlo zabít, ale zároveň by mi to mohlo přinést i desítky let života navíc!" sklopila jsem hlavu: „Cítím, jak ze mě život každým dnem uniká, za posledních několik týdnů jsem vyplácala tolik Životní energie, co jsem si za dlouhých dvě stě let schraňovala. Proto jsem tolik nevyužívala Magii, zabývala se malichernostmi lidského života a brala zakázky jako námezdní rytíř. Ačkoliv je má dlouhověkost mým prokletím, nechci se jívzdát. Ne teď, když mám pro co žít," objevily se na mé tváři slzy.

„Neplakej,má Zářivá Hvězdo," setřel těch několik slz z mé tváře Leonas, „podívej se, co jsi dokázala. Uplatnila jsi Právo Nástupců, nechala lidi zase se smát, tvá Hvězda zase září!"

„A má pozvolna vyhasnout, teď už natrvalo...," hlas se mi zlomil.

„To nedovolím," zavrhl rázně Leonas, „zapomínáš na to, co se stalo tenkrát v jeskyni? Zachránila si můj život, když simi dala část svého. Jsme propojeni a pokud ti tvůj život nestačí, budu mít ten svůj pro nás oba!"

Šťastně jsem se usmála a elfského krále objala.

„Teď neváhej a využij si svoji poslední slzu," pobídl mě, „nečekej až zchřadneš a ta slza bude tvoji jedinou spásou, udělej to hned," zarazil mé námitky.

„Ne!"odmítla jsem, „mám tebe, už slzy mé matky nepotřebuji. Slza ještě dokáže posloužit jinak, není pro mě. Já už jich využila dost."

„Cos ní hodláš udělat?"

„Touž není na mě," zavrtěla jsem hlavou a chytla elfa za ruku.Vedla jsem ho zahradami Knihovny, kolem místa vědění, které se už nemuselo bát skrývat své knihy v podzemí. Bylo zde zase rušno, davy lidí, knězů, učenců i studentů proudilo tam i ven.Vesele jsem zamávala Učenému, stařec se na odpověď zářivě usmál a dál se věnoval skupince studentů dychtících po odpovědích. Prošli jsme až do sídla.

Tam ve velkém trůnním sále již s opravenými okny, prvním„velkým" úkolem, pro nového Krále. A je nutné podotknout, že se svého údělu zhostil opravdu ve velkém. Každé z dříve rozbitých oken teď neslo velkou barevnou vitráž s vyobrazenými událostmi posledních týdnů. Elfové ze Stínové vesnice rádi a ochotně přiložili ruku k dílu.

Zastavila jsem se u trůnu, který zel prázdnotou. Nový Král mi spěchal vstříc z postranní místnosti navazující na trůnní sál.Sloužila teď jako taktická místnost a vedli se zde debaty nad nastolením míru.

„Elenyo,"oslovil mě plným jménem a já s sebou ještě trochu cukla,dlouhé roky jsem svému jménu odvykala a dlouho mi bude trvat, než zmizí mé záškuby, kdykoliv mě někdo nazve pravým jménem.

„Alexi,"odpověděla jsem.

„Právě řešíme stahování vojsk z území a můžu říct, už toho  mám plnou hlavu. Mám dojem, že se mi brzy rozskočí,"postěžoval si, „mnoho vojáků je ovládáno temnou Magií, takže nezbývá, než je porazit silou, někteří jsou odevzdaní svému králi a s jinými se lze dohodnout. Mnoho z nich rádo uslyší, že se může vrátit ke svým rodinám a přestat se bát,ale je toho tolik na vyřizování."

„Co to tu slyším za kňučení," vyšla ze stejné místnosti i Mirawa, oblečená ve směsici svého tradičního oblečení a bojovného úboru Královského vojska. Vypadala velmi váženě a jak se zdálo, stala se Alexovi velkou oporou.

„Jdeme se rozloučit," pospíšil si s dalším rozhovorem Leonas. Ani jednomu z nás se nechtělo poslouchat, až se ti dva začnou handrkovat.

„Už?"protáhl obličej Alex, pak však nasadil diplomatickou tvář Krále.

„Učíš se rychle," pochválila jsem ho.

Loučení bylo rychlé a věcné. Slíbili jsme, že se co nejdříve zase přijedeme podívat a pak jsme opouštěli sál.

„Ještě něco," zarazila jsem se a otočila se zpátky. „Mirawo?!"oslovila jsem vlčici, ustala v pohybu a vrátila se ke mně.

„Tohle ti chci dát, věřím, že určitě najdeš způsob, jak ji využít."

„Co to je?"

„Matčina slza, má dar života a síly," vysvětlila jsem. Dál se vlčice nevyptávala.

„Děkuji, užiju ji moudře."

„Já vím," odpověděla jsem a pak ještě dodala: „A netrap Alexe moc, má se toho ještě mnoho učit, ale vede si dobře."

Odpovědí mi byl jen Mirawin smích a pak kvapně odkráčela, žádali si jí na válečné poradě.

„Všechno vyřízeno?" otázal se Leonas a chytil mě za ruku, spokojeně jsem kývla.

Ano,teď už je to na nich. Od teď už to bude jen na Alexovi a Mirawě,to je čeká dát Království Právo na štěstí.