Právo Nástupců

Právo Nástupců - kapitola sedmašedesátá: Právo bylo uplatněno

Zarazila jsem je: „Vyzvání!" připomněla jsem jim a ukázala na modrý štít Alexe. Jako provazy se z něho uvolnili šlahouny Magie a podrážely Gardě nohy, odhazovaly jejich meče a jakkoliv jinak znemožnily jejich postup pro obranu Krále. Nikdo mu už nepomůže.Garda se rychle posbírala na nohy, nikdo si už však netroufal,jakkoliv zasáhnout. Kapitánka Gardy, dívka s tvrdým pohledem, ale překrásnými rysy, cosi rozzuřeně křičela.

„Je to jen na nás dvou!" odvětil mu Alex a kopl ke Králi před chvílí vyražený meč. „Nebudu bít zbabělce na kolenou,vstávej!" pohrozil mu Alex mečem a vyčkal, než se Pošlapatel vyhrabe na nohy. Naposledy zaútočil, s mocným řevem sekl po Alexovi, ten se jen v půlobratu přesunul dále, odrazil meč a pak bodl. Meč bez sebemenšího odporu prošel Královým hrdlem.

Pošlapatel zachrchlal, z úst se mu vyřinula krev. „Tímhle to nekončí!"zasípal a jeho Životní energie pohasla. Alex znechuceně vytáhl svůj meč z těla a Pošlapatel se zřítil k zemi. Jeho prázdné oči hleděly na kaluži krve, která se pod ním začala tvořit.

„Za Krále!" vykřikla Kapitánka Gardy a všech třináct členů královy nejbližší ochranky se vrhlo směrem k Alexovi. Teď už jsem neváhala ani já. Meč svého otce jsem stále držela v ruce. Stejně jako Leonas i já se vrhla do víru bitvy na obranu nového Krále. Nikdo z přítomných si nevěděl rady,co teď. Někteří patolízalové využili rozruchu a snažili se zmizet, zabalit svůj nakradený majetek a odjet co nejdál od Správního města. Možná za hranicemi Království začít nový život bez stínu pochyb a viny, který na ně padne, až se nový Král dostane k moci.

Garda se však bila za padlého Krále. Pro ně Sám jmenovaný Král byl ten jediný, komu sloužit a jeho smrt musí být po zásluhách potrestána.

Vykřikla jsem a odrazila meč nejbližšího vojáka. Stahovali se kolem nás.Naše pětice byla pomalu utahována ve smyčce a bylo jen otázkou času, kdy se utáhne a padneme k zemi mrtvý. Co na tom, že tu vedle mě stál Elfský král, já jako Padlá hvězda a Nástupce s Právem? I legendy mohou padnou v přesile proti tak dobrým vojákům jako byla Garda.

Okno v trůnním sále ruplo, sklo se vysypalo do sálu a šíp,který toho byl důsledkem se zavrtal do tapisérie na zdi. Do místnosti vletěl orel a pronikavě zakřičel. Ozval se hlahol a do sálu vtrhlo několik desítek rebelantů, teď už regulérního Královského vojska. Křičeli a provolávali slávu Alexovi. Garda zkoprněla, když i další okna v sále popraskala a z výšin se na křídlech velkých barevných motýlounů spustili do trůnního sálu elfové v čele s Ilinem. Podívala jsem se po Leonasovi a můj pohled hovořil za vše. Kdy to stihl? Jak mohl dát vědět do Stínové vesnice a jak je možné, že se elfové na křídlech obrovských barevných tvorů dostali na místo včas? Bylo mi to záhadou, ale záhadou, která přišla právě včas.

Teď zkoprněla celá Garda.

„Za Krále!" vykřikla čarodějka a vrhla se mezi Gardu, pak se zablesklo a čarodějka se proměnila v černý dým, vtahovala k sobě další a další členy Gardy a pak rozbitým oknem zmizela pryč. Na chvíli bylo ticho.

Všichni se na sebe dívali a ani jeden z přítomných nebyl ten, kdo řekl první slovo. V nastalém tichu se ozvalo kovové zachrastění. Po mramorové podlaze se kutálela královská koruna.Všimla jsem si, že i tělo Pošlapatele zmizelo. Koruna se mu musela sama svést z hlavy, když čarodějka lapila jeho tělo v kouřovém oblaku. Všichni sledovali, jak se kutálí a valí,pak se zarazila o moji nohu, kterou jsem ji v cestě nastavila.Sehnula jsem se k ní a uchopila ji. Na chvilku jsem se zadívala na zdobení a kameny v ní zasazené. Pamatovala jsem si ji z dob, kdy ji na hlavě míval můj otec, jak jsem si s ní v jeho přítomnosti hrála. Už tenkrát jsem věděla, že měna hlavu nepatří. Byla jsem příliš divoká a svobodná.

„Alexi?"oslovila jsem mladíka, který na kusu kovu v mé ruce zapomněl své oči. Odtrhl pohled a podíval se na mne. „Je čas!" pobídla jsem ho k trůnu. Zavrtěl hlavou a nerozhodně pokrčil rameny.Možná by se byl i otočil, kdyby ho nezarazila Mirawa, útěšně mu stiskla rameno a popostrčila ho k trůnu. V nastalém tichu jsme došli až ke schodům k trůnu. Tam se Alex otočila podíval se na všechny ty lidi v sále. Na sucho polkl.

„Připraven?"otázala jsem se.

Jen přikývl, otočila jsem se k přítomným a promluvila: „Zmoci mě svěřené a po Právu, které je mým dílem, tě Nástupče Alexi, jmenuji Králem," možná jsem si měla připravit delší řeč, v několika dlouhých větách popsat jeho hrdinskost a udatnost, se kterou se postavil zlu a čelil vojskům, ale nebylo to potřeba. Jen jsem na mladíkovu hlavu usadila korunu a pobídla ho k trůnu.

Ještě se nervózně rozhlédl, než usedl na trůn. Trůnní sál vybuchl radostí.

„Ať žije Král!" volali nejdříve rebelanté a po nich se přidávali další a další. I zkoprnělí nohsledi bývalého Krále poklekli v hluboké úkloně. Rádi za to, že tyranie skončila a jejich přetvářka už není nutná.

„Ať žije Král," zopakovala jsem v ozvěně, a i já se Alexovi poklonila. Do očí mi vyhrkly slzy. Zvládla jsem to!

Právo Nástupců bylo uplatněno.