Ve škole jsem se hodně bavila s Aelin. Několikrát nás učitelka musela napomenout. Po škole jsem zavolala mámě, že budu venku s Aelin. Aelin je prostě dokonalá holka. Nestydí si ze sebe udělat srandu a je prostě svá.
'Jsou tady veřejně záchody?' Zeptala se Aelin a začala srandovně poskakovat. 'Jo jo. Tamhle za rohem.' Dost jsem se smála, takže nevím jestli mi rozuměla. Sedla jsem si na pařez a nad vším tak nějak přemýšlela. Začala jsem si uvědomovat, že moje třída asi nebude tak špatná, snad. Hlavou se mi začalo honit fakt hodně myšlenek. Pak jsem si vzpomněla na Chelsea. Na všechny naše vzpomínky, začala mi neuvěřitelné chybět a já pocítila samotu, ačkoliv teď tu byla Aelin, nikdo nebude jako Chelsea. Začaly mi po tváři téct slzy.
'V pohodě Amy?' Potom co jsem tento povědomí hlas uslyšela, otočila jsem se. 'Aelin?' Rychle jsem si začala utírat slzy. 'Ty už jsi tady?'
'Jak vidíš tak jo' Opět se usmála a sedla si vedle mě na pařez. 'Děje se něco?' Tentokrát promluvila trochu smutnější hlasem, ale i tak se pousmála. 'Ne.'Řekla jsem "vážně" a zadívala se do země. "Dobře, pokud myslíš." Z tónu jejího hlasu bylo zřejmé, že ví, že se něco děje. Naštěstí se dál nevyptávala a jenom mě obejmula. "Víš že se mi můžeš se vším svěřit že jo?" Zašeptala mi do ucha a i když jsem jí neviděla do obličeje, věděla jsem, že se usmívá. "Už budu muset domů" Aelin se zvedla z pařezu. "Je už docela pozdě večer. Hlavně Amy, nezapomeň na ten úkol ze zemáku a napiš mi jo? , tak ahoj." Aelin se otočila a začala odcházet. "Ahoj" Řekla jsem a zamávala. Najednou se Aelin zastavila. "Jsem ráda že jsme kamarádky" Pak odešla. Byla jsem strašně ráda, že si cení našeho přátelství, tak jako já. Pomalu jsem se chystala k odchodu, když začalo pršet. Neměla jsem deštník, tak jsem si jenom nasadila kapuci. Po chvilce jsem uslyšela pláč, ale nebyl to dětský pláč, ale spíš puberťáka. Najednou se ozval hrom a obloha se rozsvítila bleskem. Do háje je bouřka. Pomyslela jsem si a začala utíkat směrem domů. Pláč byl furt čím dál hlasitější a víc depresivní. Málem jsem se taky rozbrečela, ani nevím proč. Když jsem konečně doběhla k domu vyndala jsem klíče z kapsy u mikiny a snažila se odemknout, ale nešlo to. 'SAKRA!' vykřikla jsem nahlas. Začala jsem se otáčet jestli tu není někdo kdo by mi mohl pomoct. Můj pohled se zastavil u školy, kde někdo seděl a hlasitě plakal... To byl ten pláč! Nevěděla jsem co mám dělat nikdo nikde nebyl jen ta osoba. Nezbývalo mi nic jiného než se k ní začít blížit. Těsně před schodištěm si osoba sundala kapuci, ale ještě jí nebylo vidět to tváře. Zastavila jsem se a přemýšlela, zda jít blíž. Nakonec jsem udělala ještě asi 3 kroky a byla přesně u osoby. Začal hodně foukat vítr a po mých i tvářích osoby se začali valit slzy. Bojím se. 'Amy..' Zamumlala si osoba spíš pro sebe. Zarazila jsem se. Najednou osoba začala zvedat hlavu a tím mi dávat najevo kdo je. Podíval se na mě bledý obličej s tmavě hnědýma až černýma očima a černými vlasy. Hned jsem ten hypnotizující pohled poznala. Timothy! Vykulila jsem oči. Proč brečel? Nad touto otázkou jsem ani neměla čas přemýšlet. Timothy mě vzal za zápěstí a utíkat se mnou nevím kam. Snažila jsem se dostat z jeho sevření pryč, volala o pomoc a prosila Tima ať mě pustí. Nic nezabralo. O pár minut utíkání do neznáma jsme se ocitli před lesem. Zastavil před starou chalupou a z kapsy od džín vyndal klíče. Bez problémů otevřel chalupu a vešel dovnitř. Konečně mě pustil, ale hned jak to udělal zamknul. Začala jsem couvat ke zdi. 'Co po mě chceš?' Zeptala jsem se se slzami v očích. 'Ale nííícc' Timothy šel k nějakému šuplíku a vytáhl černou fixu. Pak začal ke mně přistupovat. Vzal mě za zápěstí. Otevřel fixu a na ruku mi nakreslil kroužek. Začala jsem na svojí ruku jen divně zírat. Pak jsem se koukla na Timothyho, který se jen usmíval.
