Hnědá v moři zelené

1. Kapitola- Hraniční kontrola

Do nosu mě udeřuje zatuchlý puch ihned poté, co procitám. S otráveným zakňučením se přetáčím na bok a rozevírám víčka. Rozhlížím se po celém pokoji. Ze starých oprýskaných zdí na mě kouká nespočet obličejů. Jsou tam mladí, staří, hodní i zlí. Jediné, co je spojuje, jsou jejich oči. Jakoby mě soudili za všechno co jsem kdy provedla. Jakoby se vznášeli všude kolem, pluli vzduchem. Protírám si koutky pěstmy a oči mizí. 

S pohledem na budík vstávám z vyhřáté postele a pouze v pyžamu se vydávám do kuchyně. Z lednice vyndávám sklenici s mlékem a přelévám si trochu do hrnečku. Cítím se hrozně. Tak jako každý den avšak o trochu hůř než ten předešlý. Najivně však doufám, že mě ten pocit však jeden den prostě přejde a budu už jen prázdná bezcitná schránka. Nebylo by to tak všechno mnohem jednodušší?

Již ve své uniformě modré kožené sbíhám kamenné schody. V přízemí domu málem srážím starou paní, která mým směrem pouze vysílá ošklivý pohled, ale dál si mě nevšímá. Vycházím ven na ulici, ve které se to lidmi jen hemží. Rychlou chůzí kličkuji mezi pár z nich a naskakuji do přeplněného autobusu. Stoupám si vedle kovové tyče a pevně se chytám, zrovna ve chvíli, kdy se stroj dává do pohybu. Pozoruji lidi kolem, jak po mně hází opovržlivé, ale bojácné pohledy. Jsem pro ně pouhým vrahem. Raději sklápím zrak k podlaze, do které rýpu nohou. V srdci mě bodá pocit viny. 

„To je jedna z nich," slyším pár dětí v hloučku si šeptat. Smutně se usmívám, když ke mně doléhá další pomluva.

„Prej jsou to bezcitný monstra. Ale ten hnědookej odpad si to zaslouží," prohlašuje jeden z kluků. Nevím jestli mám chuť se smát nad tím, že ke mně vzhlíží, nebo naopak brečet jen kvůli tomu, že se jím zároveň hnusím svou prací. Kdyby jen věděli jak mě ubíjí.

„Vidíš ty zbraně? To je hustý, co? Já bych taky rád masakroval ty prokletý," oznamuje ostatním radostně další z nich, až se po nich lidé kolem začínají ohlížet.

Koukám se z okna. Město se z rozpadlých domů mění na moderní centrum plné mrakodrapů. Na ulicích se začínají čím dál víc objevovat hloučky lidí se zelenýma očima. Emeraldová, hrášková tmavě zelená, která je normálně barvou stromů. Polykám, když vystupuji na zastávce kousek od sídla mé práce.

Když konečně po několika minutách stojím před moderní budovou, stanicí lovců, už tam čeká pár mých kolegů. Je něco okolo půl osmé a skleněné dveře stále nejsou otevřené. Opírám se o bílý sloup a na chvíli zavírám oči. Krom ruchu ulice se k mým smyslům dostává také pach nafty ze starých částí města a teplé paprsky dopadající na mou kůži na obličeji.

Ozývá se siréna, po které se začínají otevírat dvouplášťové dveře. Odrážím se od pilíře a mířím do útrob mrakodrapu. Kličkuji davem, až se nakonec ocitám v obrovském sále. Pro oči civilního obyvatele by se mohlo jednat o velkou univerzitní posluchárnu, ale já vím své.

Usazuji se na jednu z židlí strategicky umístěnou u východu. Brašna s jídlem končí vedle mě a já si se zavřenýma očima opírám hlavu o zeď za mnou. Sál se postupně, jak poznávám podle hluku, začíná naplňovat, až v něm je nakonec nesnesitelný ruch. Otevírám oči teprve ve chvíli, kdy k nám promlouvá náš koordinátor.

„Vítám vás. Ze začátku bych chtěl oznámit všem skupinám, že dnes tu máme i nováčky, proto kapitáni skupin dnes zůstanou dýl, abych je mohl přerozdělit mezi vás. Pak si s nima dělejte co chcete. Nechi ale slyšet to, že někdo zůstane na vocet!" Sálem se ozývá několikanásobné povzdechnutí a tiché nadávky ke všem možným bohům, které jsme už dávno svým chováním všichni dozajista stratili. „Abychom se, ale dostali i k rozdělení!" sjednává si koordinátor Duflin pořádek, když hřmí na celou místnost. Odkašlává si. „Světle modří budou dnes na cvičišti. Azuroví centrum města. Tyrkysová skupina si pro dnešek vezme na starost okres jedna až čtyři. Tmavě modří mají hranice na severu a západě." Koordinátor mluví dál, ale to už ho vůbec neposlouchám, stačí mi, když se dozvídám, co budu dnes dělat, zbytek je mi ukradený.