Hnědá v moři zelené

1. Kapitola- Hraniční kontrola

„Lovu zdar!" ozývá se sálem. Vzhlížím od svých nohou, ale ještě sedím. Jakmile se začíná většina lovců zvedat, rychle se prosmýkám dveřmi, abych nemusela čekat v té frontě.

Rovnou po schodech sbíhám do podzemních garáží a mířím si to přímo k džípu, ve kterém jezdím ještě s pár lidmi. Jelikož má přístupové heslo jen náš kapitán, jsem nucena počkat jen tak opřená o opancéřovanou karoserii.

„To je dost, že jdete, kápo," promlouvá po úmorných dvaceti minutách čekání poručík Wisen, který stojí až nepříjemně blízko.

„Hele, ty kecale, musel jsem vyzvednout našeho nováčka, ale když jsi tak drzej, bereš si ho na starost!" rozkazuje tmavovlasý muž. Je ohromně vysoký a svalnatý, až se občas divím, že se všude vejde. Od Quista Wisena se ozývá pouze otrávené odplivnutí, načež se otáčí na mě.

„A co ty? Proč jsi tu byla tak brzo?" Povytahuje obočí a olizuje si rty. Znechuceně se šklebím nad jeho počínáním. Nikdy moc nechápu proč se musí zrovna on všem cpát do jejich problémů.

„To nám snad chceš upravovat harmonogram, nebo co jako?" prskám na něj, pohazuji popelavě šedými vlasy a ve chvíli, kdy kapitán Eswald otevírá auto, naskakuji na zadní sedačku. Z venku se ozývá tlumený smích ostatních z týmu, ale nakonec stejně všichni nastupují dovnitř aut.

„Ten Wisen začíná být víc a víc otravnej, co myslíš?" ptá se Eros Eswald svojí ženy sedící na místě spolujezdce.

„Souhlas, kápo." Znám ji už natolik, že mi je jasné, jak se šklebí, zároveň je však z jejího hlasu slyšet nekončící oddanost. Stejná s jakou na sebe vždy oba hledí. Trpce se usmívám, když si vzpomínám na jejich strastí plný příběh. Obdivuju je za jejich sílu.

Celé auto se začíná třást pod obrátkami motoru a my se konečně vydáváme na cestu. Podkládám si hlavu rukou a tohoto dne už podruhé sleduji, jak se mi město mění před očima. Je smutné, že ti zbohatlí blbci, co nic nedělají, žijí v blahobytu, a ti zbylí skoro umírají hlady.

Projíždíme pod vysokým mostem, držícím pouze pomocí gravitačních ložisek, a najíždíme na vysokorychlostní silnici. Ve dlani svírám držátko, když Eros zrychluje snad nad povolenou rychlost. Kdybychom byli parta puberťáků, tak by nám k tomu všemu jistě hrála Amnada Seoul a my bychom zpívali zplna hrdla. Jenže my jsme zabijáci, ne pubertální děcka, která poslouchají moderní hudbu. V dálce již vidím obrovské šedé zdi označující naše hranice. Hlídání přechodů z města na periferii bylo vždy populární, neboť na nich je nejvíce akce. Jen malinká hrstka lovců totiž není tak krvelačná jako zbytek.

Když auto zastavuje a my vylézáme, rozchází se ke mně Xaver, pokládá mi ruku na rameno a lehce ho mačká. Věnuji mu svůj pohled a jemně se na něj usmívám. Jeho šedinami prorostlé vlasy, obočí a vousy na mě působí rodinným dojmem a oči s jiskřičkami tomu dodávají radostný podtón.

„Jak to jde, mladá?" usmívá se a já si odfrkávám.

„Viděli jsme se včera, stejně jako den před tím a před tím. Proč se pokaždý ptáš zrovna na tohle? Stejně dostaneš vždy tu samou odpověď," vyndávám si házecí nůž z pouzdra a vztekle ho házím do země. Xaver se směje, shýbá se a trhnutím vytahuje nůž z hlíny.

„Protože i na takových maličkostech záleží. Je to tvůj život, ale ty nejsi jeho vlastník a já pořád nemůžu přijít na to proč," podává mi nůž.

Pomalu přikyvuji a rozcházím se za všemi, co stojí opodál v hloučku. Nemám náladu si mu tu teď vilívat srdce. Nemáš na to náladu nikdy prskám na sebe sarkasticky v duchu. Tiše naslouchám jejich rozhovoru, dokud nejsme všichni. V tu chvíli nám Eros rozděluje naše dnešní úkoly a my se ve dvojicích vydáváme na zadané stanoviště.

„Sever západu. Všechno v pořádku, u vás?" ozývá se ve vysílačce na kovovém stolku v budce pro hlídače. Nevšímám si toho a dál přecházím sem a tam před závorami. Rukou si klepu do pouzdra na pistoli a pobroukávám si neznámou melodii. Nebo možná známá je, ale já si nevzpomínám kde jsem jí slyšela.

„Západ severu. Tady všechno cajk, jen pár čistých," chrčí vysílačka znovu a já se otráveně dívám někam do dálky. V periferii jsem byla jen dvakrát. Jednou ve výcvikovém středisku uprostřed pouště a podruhé, když tam utekl vězeň z Delloréské věznice. Lidé tam ale jezdí nejen na výcviky, a aby uprchli. Pár těch nejbohatších tam má chaty. Pořádají v nich večírky a různé akce. Občas si přeju abych se narodila jako zelenooká do bohaté rodiny a mohla zažít jejich téměř bezstarostný život plný oslav.

Zastavuji se v chůzi, když si v dálce všímám zahalené osoby. Rychle se přibližuje a ještě rychleji na sebe poutá pozornost. Jeden z mých kolegů se ke mně spěšně rozchází. Zvrácenější kombinaci jsem nikdy neviděla. Světle modré oči působí až bílým dojmem a kontrastují s jeho tmavou pletí. Je zvláštní, že vůbec patří do tmavě modré jednotky.

„Ve jménu státu a města zastavte!" křičí na něj. Potichu polykám, neboť přesně vím, jak to bude pokračovat. Postava nezastavuje. Nad našimi hlavami je odjištěno hned několik zbraní a následně, jak pouze předpokládám, namířeno na onoho podivína.

Pak už se všechno strhává tak hrozně rychle. Osoba v černém se rozbíhá, všichni z týmu začínají střílet, ale to už se za obětním beránkem objevuje dalších několik podobných postav. Vyndávám si pistoli a nabíjím ji, ale místo abych se hrnula kupředu, pomalu couvám do stínu.

Po chvíli koukám ven s napřaženou zbraní a leknutím málem vykřikuji. Na hlavu mi míří žena zbraní, kterou nazýváme hornet. Její jedovaté šipky způsobují neskutečné křeče a bolest, která vás rychle doprovází na druhý břeh lidského života. A tak, kvůli lidskému pudu přežití, střílím.

Žena se kácí na zem. Z důlku mezi vykulenýma hnědýma očima jí vytéká proužek krve. Křečovitě svírá svou zbraň v ruce. Pootevřené rty rychle mění svou barvu jak na ně stéká rudá hustá kapalina. Mám pocit, že se mi každou chvíli zastaví srdce a že mi zároveň vyskočí z hrudi.

„Sever západu. Měli jsme tu menší nepovolený pokus o přechod. Vše zajištěno," ozývá se znovu z vysílačky a zpoza rohu vychází žena s tmavomodrými vlasy a vysílačkou u úst. Gora. Z přístroje se ozývá chrčivý zvuk a pak se hlásí druhá strana.

„Západ severu. Zvládáte to uklidit, nebo máme vyslat několik lidí?"

Oklepávám se a usmívám se na Goru, která s radostným úšklebkem přeskakuje pohledem ze mě na oběť mého leknutí.

„Sever západu. Všechno cajk. Pokračujte ve své činnosti. Za chvíli vás vystřídá další směna. Konec!" mačká tlačítko a rozchází se mým směrem. Pokládá svou ruku na mé rameno, které následně mačká. Shlíží dolů na mrtvé tělo. „Pokaždý se chováš jako by to bylo poprvé, ale je vidět, že máš praxi, holka!" plácá mě do zad a směje se na mě.

Nervózně se usmívám a dívám se na tu malou dírku.

„Tak si jí vem," strká do mě ramenem. Nechápavě se na ní otáčím. Gora protáčí očima a svým útlým prstem ukazuje na černo červeno žlutou zbraň. ,,Myslela jsem hornet. Je celkem vzácná. A já to nikomu neřeknu," mrká na mě a nakonec odchází blíž k periferii zkoumat další oběti.

Znechuceně se dívám na tu mou. Ani nevím, jak se jmenuje. Klekám si k ní a začínám prohledávat její kapsy. Nikde nic nenacházím, a tak si pouze zapamatovávám její obličej a z ruky jí vylamuji zbraň, kterou si rychle ukrývám do pouzdra v nohavici. Poodcházím od ní a chci jít za Gorou, ale zastavuje mě hluboký hlas.

„Na něco jsi zapomněla, nemyslíš?" praží mě pohledem Eros se založenýma rukama na hrudi.

Zvedá se mi žaludek a začínám zhluboka dýchat. Eros zvedá jedno obočí. Pomalu docházím zpět a znovu si klekám si k dívčině obličeji. Její hlavu si pokládám na klín a do jedné ruky beru nůž. Zvedám hlavu k Erosovi. Tvrdě přikyvuje. Stojí nade mnou jako kolos s rozkročenýma nohama a rukama založenýma v bok. Vyzařuje z něj jakási nehmotná autorita jako zalfy, který kouká na svojí betu.

Semkávám rty a prudce vrážím dívce dva prsty do oční dutiny. Polévá mě horko, když pociťuji unikající teplo jejího těla. Vytahuji slizkou bulvu víc ven a přisunuji nůž k nervu.

„Udělej to!" hřmí hluboký hlas nade mnou. Zavírám oči. A hýbu nožem.