Za zavřenými dveřmi

Za dveřmi

Předem bych vás chtěla upozornit, že tohle nemá bůhvíjakou kvalitu, psala jsem to tak nějak z nudy, ale protože to zabralo hodně času a dlouho jsem nic nenapsala, chtěla jsem to vydat.  Feel free to stone me.

,,Hej! Pusťte mě dovnitř, to není vtipný!" zakřičel Alfred a celou svou vahou se opřel do dveří. Nic. Dveře se ani nepohnuly a jako odpověď se mu dostal jen smích.
,,Gile, už je deset a já chci spát!"
,,To sis měl rozmyslet dřív, než jsi začal práskat vedoucím!" odsekl naštvaně bělovlasý Němec a zhasl světlo.
,,Dobrou noc!"

Alfred zůstal nevěřícně stát na chodbě táborové chaty a zíral na dveře.
,,A kde mám teď jako spát?!" houkl, ale nikdo neodpověděl.
Vždyť ani nic špatného neudělal!
Ano, šel vedoucím říct, že Gilbert s Ludwigem schovávaj na pokoji chlast, ale to jenom proto, že věděl, že se pokusí čtvrtého spolubydlícího opít, a vzhledem k jeho a jejich výdrži, mohl se Kiku docela dobře otrávit.
Navíc si byl jistý, že Gilovi by nevadilo nechat se seřvat od vedoucích, ale spíš to, že si na něj potom dávali větší pozor a on se nemohl tajně scházet s Elizavetou po večerce.
Nechat mě spát na chodbě kvůli blbý holce odfrkl si Alfred.
Napadlo ho, že by mohl jít za Arthurem, svým starším bratrem, ale měl by to pak na talíři pěkně dlouho. A navíc pochyboval, že by Arthur byl bůhvíjak nadšený, kdyby na něj uprostřed noci zaťukal jeho mladší bratr s tím, že nemá kde spát.
Na druhou stranu, Arthur věděl, jaké to je, nemít kde spát, před dvěma roky bydlel celé léto u kamarádky, protože se nepohodl s jejich otcem. (Díkybohu) se potom jejich rodiče rozvedli a Arthur se po dlouhém přemlouvání vrátil domů.

Jak tak přemýšlel, ani si nevšiml, že se jeho cesta stočila k holčičím záchodům (Alfred nebyl úchyl, ale vždycky je jednodušší jít ze schodů než po schodech nahoru).
Chtěl se rychle vrátit, ale s hrůzou si uvědomil, že dveře nešly z této strany otevřít. Tak proto holky chodí na záchod spolu, pomyslel si, ale stejně se mu je nepodařilo otevřít.

Nechtěl se ale smířit s myšlenkou, že ho ráno najde dvojice hihňajících se holek, jak leží natažený pod umyvadly a hlavu má podloženou rolemi toaleťáku.
Proto se rozhodl zkusit dveře na druhé straně, kterých si nikdy předtím nevšiml. Možná by cedulku 'zákaz vstupu' mohl projednou ignorovat.
Lehce do nich strčil a dveře se se skřípáním otevřely.
Zašmatal po vypínači, a i když zřetelně cítil, že mu v jednu chvíli po ruce přeběhl sekáč, nakonec jej našel a rozsvítil.
Sklep, došlo mu, a opatrně založil dveře kbelíkem s dřevem, který ležel poblíž. Nebylo by milé, kdyby se tu zavřel (a byly by to dnes už třetí dveře, které by nemohl otevřít).

Usadil se tedy na židli, která stála při zdi nalevo a umyslel si, že se tady prostě vyspí.
Jdi do prdele, Gilberte Beilschmidte, pomyslel si naštvaně a opřel si hlavu o opěradlo židle.

,,Z té zdi padají cihly."

Alfred sebou trhl tak prudce až spadl ze židle.
,,C-co t-to bylo?" vykoktal ze sebe a rychle se rozhlížel kolem.
,,Říkal jsem, že z té zdi, u které stojíme, padají cihly." ozval se přímo za ním jemný mužský hlas se zřetelným přízvukem.
Alfred se zastavil a chvíli váhal, jestli se má otáčet. Nakonec mu ale zvědavost nedala a pomalu se podíval za sebe.

Ke svému překvapení za ním nestála krvelačná příšera, sériový vrah ani duch panenky, nýbrž vysoký mladík, kterému nemohlo být více než dvacet.
Vlastně by mohl být i stejně starý jako Alfred.
A vůbec to nebyla zrůda z temnot, vlastně by byl i docela hezký, kdyby si setřel tu krev z tváře.
Chlapec se nezmohl na slovo, prostě tam jen tak stál a zíral do těch bledých očí ze vzdálenosti asi dvaceti centimetrů.

,,Co tu děláš?" zeptal se nakonec neznámý.
,,Já tady bydlím." zašeptal Alfred zmateně.
,,Já taky." usmál se neznámý a Alfred si ke svému překvapení uvědomil, že má vážně hezký úsměv.
,,A-ale já jsem tě tu nikdy neviděl!"
,,Ty... jsi duch?" zeptal se roztřeseně Alfred a prohlížel si druhého od hlavy až k patě.
Měl na sobě světlý kabát, na kterém ulpělo kromě prachu taky pár kapek krve, bílou (nikoli však čistou) šálu a na nohou vysoké hnědé boty, možná holínky. Vlasy měl blonďaté a nad pravým uchem v nich měl trochu zaschlé krve.
Alfred si až teď uvědomil, že ve sklepě je ledová zima a otřásl se.
,,Slyšel jsem, že tomu říkají poltergeist." pronesl starší s úsměvem a přehodil přes chlapce šálu a začal mu ji uvazovat kolem krku.

,Jak se vlastně jmenuješ?"
,,Ivan. Ivan Vladimir Braginsky."
,,Ty... nejsi z Anglie, že ne?"
,,Pocházím ze Sovětského svazu."
,,Já jsem Alfred Jones. Jsem Američan. A co teda děláš tady?"
,,Můj strýc rozhodl, že nás sem s Nataljou tajně převeze, protože se bál, že ve Svazu nás zajmou. Natalja je moje mladší sestřička. Moje druhá sestra, Kaťuša, se rozhodla zůstat doma, protože se chtěla stát odstřelovačkou."

,,Jak... Jak jsi umřel?" zeptal se Alfred ještě dřív, než mu došlo, že to asi není úplně vhodné.
Ivanovy oči jako by potemněly.
,,Asi hlady. Bylo to v noci z pátého na šestého, asi března, protože Nataljina králice měla mít mladé.
Pomáhal jsem tady ve stájích, když jsme spolu s Alistairem zaslechli vrčení motorů. Na nebi byla nějaká letadla, ale Alistair říkal, že jsou naše.
Už se stmívalo, když jsme je zaslechli znovu, a tentokrát mě poslali spolu s Nataljou  se schovat. Říkali, že ta letadla jsou určitě naše, ale že my tu být nemáme a že by nás mohli zatknout, a tak jsme s Nataljou utíkali do sklepa.
Jenže moje sestřička si vzpomněla, že nechala Aňu a její mladé v kotci a chtěla se pro ně vrátit."

V téhle části příběhu se Ivanovi začal třást hlas a díval se do země.
,,Říkal jsem jí, že ven nemůže, ale ona se mi vysmekla a zabouchla za sebou dveře."

Ivan začal třít rukama o sebe a jako by byl znovu v tom momentě, začal těkat očima po dveřích.
,,Potom jsem slyšel jen hroznou ránu a její výkřik. A motor letadel.
Nebyla naše.
Mysleli jsme si, že na venkově jsme před nálety v bezpečí, ale mýlili jsme se.
Já jsem se bohužel jenom uhodil do hlavy, ale nikdo jiný to nepřežil."

Alfred se přisunul blíž k Ivanovi a chytil jej za ruku.
,,Vím to, protože to říkali sousedé, když nás přišli hledat. Slyšel jsem je, ale oni neslyšeli mě. Křičel jsem, kopal jsem do dveří, ale oni mě nemohli slyšet. Dveře byly zatarasené kusy zdi, která se zřítila při výbuchu. Nešly otevřít. Nikoho ani nenapadlo odházet sutiny z domu, u vchodu viděli těla Mary, Alistaira a Jamese a mysleli si, že v domě nikdo jiný nebydlel. O mně s Nataljou nevěděli."

Alfred si nemohl pomoct a objal jej. Nebyl si jistý, jestli se mu tohle všechno třeba jen nezdá, ale bylo mu Ivana hrozně líto. Ten tak trochu strnul, když se ho blonďák dotknul, ale objal jej zpátky.

,,Alfrede?"
Chlapce vzbudilo jemné šeptání a něčí prsty ve vlasech. Bylo to tak příjemné, že chtěl spát dál, ale otevřel oči.
Lehce sebou trhl, když si uvědomil, že v onom objetí pravděpodobně usnul. Zívl a otočil se na Ivana, na kterém teď tak trochu ležel.
,,Měl bys už možná jít, začíná svítat." usmál se.
Alfred jen zrudnul a začal něco mrmlat o tom, že se omlouvá, že děkuje, že je otravný a měl by už asi jít, ale najednou se zarazil.
,,Jak víš, že svítá?"
,,Jde sem světlo zpoza dveří, kterými jsi přišel."
Alfred překvapeně zamrkal.
,,To znamená, že můžeš jít se mnou! Dveře jsou přeci otevřené, nejsou už zavalené!"
Ivan jen zavrtěl hlavou:
,,Nemůžu."
Alfred jen přikývl. Pocítil, že další otázky nejsou moc na místě.
,,Uvidíme se ještě?" zeptal se těsně přede dveřmi.
,,Něco mi říká, že ano." usmál se tajemně Ivan a zamával.
Potom Alfred překročil práh.

Nejprve jej světlo vcházející dovnitř okny úplně oslepilo, a tak tam chvíli jen tak stál a užíval si teplé paprsky. Z omámení ho vytrhlo až jemné šimrání na krku.
Ivanova šála! pomyslel si a přejel po ní prsty. Skutečně, byla tam. Takže se mu to nezdálo.
Ještě více se zachumlal do šály a usmál se.

Gilbert Beilschmidt se teď zdál jako nejmenší problém.