Městem se šířily drby, kterým nikdo nevěřil. Když jsem tak poslouchal, jak se o tom někdo baví, uvědomil jsem si, že jejich nechápavost, překvapení a pochyby o tomto drbu jsou zcela oprávěné. Musel bych být jimi, abych jim porozumněl úplně. Každý si myslel, že jsem ho nenáviděl a já ho vlastně vždycky miloval. Provokoval mě, proto jsem se na něj vždy naštval, ale neznamenalo to, že ho nenávidím. Nemohl jsem ho snést, to je pravda, ale to jen kvůli jeho povaze. Rád lidi provokuje, hraje si s nimi a často jim ubližuje. Nebere ohled na to, když někoho zraní, hlavně, že on se má dobře.
Můžu ale říct, že tohle se změnilo. Nevím přesně kdy, to můžu jen hádat. Možná od doby, co jsme spolu začali chodit? Ne. Pořád to byl ten hajzl, který mě nepřestal popichovat a smát se mi a nadávat... ale... heh, zvykl jsem si. Přestal jsem to všechno brát vážně a možná... možná, že to bylo přesně to, co ho změnilo. Časem na tom ubral a začali jsme mít běžné konverzace, jako každý pár.
Pak se stalo něco, o čem by někteří ani nesnili. Když nám to Shinra oznámil, uvědomil jsem si, že on je teď to nedražší v mém životě. Dřív jsem ani nepomyslel na to, že bych s ním strávil zbytek života a teď nemůžu pomyslet na to, že bych byl bez něj.
Zezačátku to bylo těžké už jen proto, že jsme tomu nemohli uvěřit a tak trochu jsme se tomu bránili. Říkali jsme si: "Ne, to není možné. Nemohlo se to stát." a hodně dlouho jsme o tom mluvili a chtěli to nějak vyřešit. Byla to pouze panika. Teď, když se na to dívám s odstupem času, nejraději bych si nafackoval. Bál jsem se té zodpovědnosti, která mě ještě stále čeká. No, vlastně už jen část. Teď se musím postarat o něj, pak na to budeme dva.
"Jsem doma," oznámil jsem sotva jsem otevřel dveře jeho bytu, kde jsem posledních pár měsíců trávil nejvíc času.
"Vítej doma," rozzářil se a vykoukl zpoza gauče, hned však sebou pleskl a já uslyšel těžké oddechnutí. "Au," řekl unaveně.
"Heheh," zasmál jsem se, když jsem viděl, jak leží na břiše s mobilem před sebou, "vypadáš, jako bys cvičil," popíchl jsem ho a položil mu na záda nákup skládající se z pečiva, zmrzliny, kousku uzeniny a mléka.
"Však taky jo," zvedl ruku, aby mohl ukázat na gymnastický míč, který jsem mu před nějakou dobou koupil.
"Myslel jsem spíš kliky, dřepy a tak," upřesnil jsem a sledoval ho, jak se snaží dosáhnout na nákup na svých zádech, aby se mohl otočit o sto osmdesát stupňů.
"Na to taky přišlo," usmál se a položil si ruku na břicho, které ho jistě bolelo. Povzdechl jsem si a výrazem jsem mu dal najevo, že se mi to nelíbí a už jsme se o tom několikrát bavili. Jako by nestačilo, že už ten balón se mi nelíbil, když na něm dělal přemety dozadu. "Byly to speciální cviky! Neboj se!" poplácal mě po rameni a už běžel do kuchyně, kde si našel lžičku, a pustil se do zmrzliny.
"Seš divnej. Chceš se udržet ve formě a žereš jeden nanukáč za druhým," uchechtl jsem se a schoval zbytek nákupu na své místo.
"Nemůžu za to, co mi velí hormony," pokrčil rameny.
"Jedno z toho vynech. Buď budeš mít hezkou postavu, nebo budeš jak sviňucha," konstatoval jsem a připravoval si odpolední svačinu, když mi ta malá veš snědla zákusek. Nebo bych si jako zákusek mohl dát jeho, heh.
"Dáváš mi na výběr?" předstíral, že se urazil. "Vždyť to, co sním, hned zase vysvičím!" pokrčil rameny nad hotovou věcí.
"Fakt? Ukaž břicho," pozvedl jsem pobaveně obočí a sledoval ho, jak zčervenal. Zdá se, že zase lže. Je mi jasné, že se řídí heslem - cvičil jsem opravdu tvrdě, teď si zasloužím odměnu!
Klekl jsem si před něj a vyhrnul mu triko. Nebránil se, jen se stydlivě díval jinam, jako by se ho to netýkalo.
"Nemám pocit, že bys zhubnul," uchechtl jsem se.
"Ticho..." napomenul mě s nafouklými tvářemi. "Jako by nestačily ty kecy ve městě," povzdechl si. Vypadal, že byl z toho stejně utahaný jako já. Pořád posloucht to samé dokola.
"Neboj, všechno se urovná," usmál jsem se na něj a pohladil ho po břiše, na které jsem přiložil své rty.
"Shizu-chan," usmál se můj černovlásek a pohladil mě po vlasech.
"Uvědomuješ si to, že ano?" zeptal jsem se s úsměvem na tváři a pohledem na jeho břicho, po kterém jsem jemně přjížděl rukama. "Že se všechno změnilo. Ty. Já. Celý svět." Vzhlédl jsem k němu a chytil ho za ruku, kterou hladil mou tvář. "Nic už nebude jako dřív," zavrtěl jsem hlavou a políbil ho na dlaň.
"Vím to," usmál se. "Už žádné bitky na život a na smrt. Už žádná nenávist. Teď v tom jedeme spolu. My proti světu." Sklonil se a políbil mě na rty. Něžně jsem ho líbal, jako bych mu měl snad ublížit. Izayo, kdybys jen věděl, jak moc důležitý pro mě jsi.
"Mám hlad," oznámil jsem mu, jen aby věděl, že mě vyrušil při dělání si odpolední svačiny.
"Já ti nestačím?" založil ruce v bok.
"Promiň, ale ty jsi samý tuk," zasmál jsem se mu a kvůli tomu po mně hodil balíček papírových ubrousků.
"Bože! Mám pocit, že se začínáš chovat jako já dřív," protočil pobaveně očima a pokračoval v pochutnávání si na zmrzlině, kterou jsem mu obětavě přinesl. Zničehonic mu spadla nálada k bodu mrazu. Vypadal, že bude brečet.
"Copak?"
"Vadí mi, že si z toho všichni dělají legraci a nikdo tomu nevěří. Je to všude, i na internetu," povzdechl si a lžičkou se vrtal ve zmrzlé pochutině.
"Však počkej, jak budou koukat, že to je všechno pravda," ušklíbl jsem se představoval si ty překvapené ksichty.
"Jo, taky se na to těším," ušklíbl se i Izaya a upřeně se mi díval do očí. "Už jen proto, že to bude náš velký den."
"Jo," usmál jsem se a musím se přiznat, že jsem se i začervenal. Myšlenka, že už brzy bude jenom můj a já jenom jeho, byla hřející u srdce.
Jako každý pracovní den jsem šel domů s menším nákupem, aby lednička nezela prázdnotou a Izaya neumíral hladem. Řeknu vám, že teď hodně jí a snaží se to hned zhubnout. To je prostě pako.
"Slyšels to?" povídali si dva kluci, když jsem stál na křižovatce a čekal na zelenou na semaforu.
"Co? Že se bude Orihara Izaya ženit? Jo, je to všude, ale myslím, že je to jenom kec," mávl nad tím rukou druhý.
"Prej je i ve třetím měsíci těhotenství," přidala se k nim jedna holka.
"Co si lidi nevymyslej. Četl jsem prej, že si má brát Heiwajimu Shizua. Kdo by tomu věřil?" uchechtl se jeden z nich a ostatní mu dali za pravdu.
Otočil jsem se na ně a když si uvědomili, že jsem určitě všechno slyšel, měli chuť utéct. "Třeba já," odpověděl jsem na jeho řečnickou otázku a se šťastným úsměvem jsem pokračoval v cestě domů.
KONEC
