He's mine [Luyong]

20

,,Tak moc jsi mi chyběl"

Zašeptal mi Tae do ucha a mě proběhl mráz po zádech. I jeho blbý hlas se mnou dokázal udělat něco naprosto nepopsatelného.

,,Nebyl to ani den"

Zasmál jsem se a přetočil se k němu. Hlavu si položil na jeho hruď, která klidně oddychovala a spokojeně jsem zabručel, když jsem ucítil zabořené jeho prsty v mých vlasech.

,,Nevydržel bych bez tebe ani ten jeden blbý den"

Zvedl jsem k němu pohled. Pohled mi automaticky opětoval. Nevydržel jsem to a přitáhl si ho za tričko k sobě. Rty přitiskl na ty jeho a položil se na něho celou svou váhou.

,,Tak moc tě miluju..."

Zamumlal jsem do polibků a lehce ho skousl do spodního rtů čímž jsem si vyžádal o vstup jazykem.

Moje tělo bylo doslova v jednom ohni. I přes to, že jsem se věnoval jeho rtům dokázal jsem zároveň i věnovat pozornost jeho dotykům, to jak jsou naše hrudě nalepené na sebe... Bylo to tak dokonalý až neuvěřitelný.

,,Já tebe taky, Lucasi"

Řekl Tae, když jsme se od sebe museli odtáhnout kvůli nedostatku kyslíku.

Tyhle tři věty mi vždy dokázaly vykouzlit na tváři úsměv. Tím způsobem jakým to totiž říkal... A to, že tyhle dokanalý tři věty patří jen a jen mě. Od té doby, co jsem Taeyongovi poprvé řekl, že ho miluju uběhl už týden. Od té doby jsem s ním šťastnější než kdy dřív. Oficiálně jsme si tím totiž řekli, že spolu chodíme. I když jsme to museli stále skrývat před ostatníma bylo to pro mě o hodně lepší. Konečně jsem totiž věděl na čem jsem. A musím říct... Od té doby jsme si nepřestali říkat tohle nádherné slovo.

Bohužel vždy je tu nějaké ale. A i přes to, že jsem byl šťastný trápila mě jedna osoba. Tou osobou byl Yuta.
Nepromluvil na mě ani slovo a doslova se mi vyhýbal.

Zkoušel jsem snad všechno... Psát mu zprávy, jít do jeho pokoje a nebo do třídy. Vždy mě vzal obloukem a sotva se na mě podíval. Nechápal jsem proč. Udělal jsem snad něco špatně? Naposledy, co jsem ho přece viděl bylo v jídelně a tam mi přišel v pohodě. Pak jak mě, ale viděl s Taeyongem... Od té doby se začal chovat takhle.

Lhal bych kdybych řekl, že mě to nemrzí. Měl jsem, ale Taeyonga a ten mi řekl, že ho to přejde tak jsem se tomu snažil uvěřit a jednoduše jsem se o nějaký kontakt s ním už nesnažil.

Za prvý, neměl o to zájem a já mu nechci lézt do zadku.

Za druhý, ani nevím za co se mu mám omlouvat. Nenapadla mě žádná věc kterou jsem udělal aby mě takhle ignoroval. Bylo to snad kvůli mé orientaci? Kdo ví...

,,Baby?"

Uslyšel jsem Taeovo hlas a tak jsem se otočil jeho směrem. Stál naproti mě a sledoval mě prosebným výrazem. Došlo mi, že ode mě něco potřebuje.

,,Copak?"
,,Mohl by jsi prosím skočit do mé skříňky? Zapomněl jsem si tam učebnici a bez ní se nedokážu naučit látku"

Přešel ke mě a ruce si položil na můj pas. Hlasitě jsem si povzdechl a protočil očima.
Ten kluk ví přesně jak na mě...

,,Co za to?"

Hlavu jsem natočil na pravou stranu a provokativně si skousl ret.
Nejsi jediný kdo dokáže ovládat toho druhého, Taeyongu.

,,Nech se překvapit"

Šeptl a naklonil se k mému uchu přičemž si samozřejmě nezapomněl olíznout rty.

,,Fajn, dostal jsi ke mě"

Se smíchem jsem protočil očima a odtáhl se od něho. Tae se jen ušklíbl, mrkl na mě a podal mi jeho klíče od skříně, které jsem hned vzal.

,,Za chvíli budu zpátky"

Řekl jsem před tím než jsem zabouchl dveře. Rozhlédl jsem se kolem sebe.

Zas ta klasicky tichá a strašidelná chodba. Občas mi opravdu naháněla hrůzu.
Nechtěl jsem zbytečně zdržovat a tak jsem se rozešel směrem ke skříňce. Bylo o patro níž takže jsem to neměl nějak daleko.

Netrvalo dlouho a byl jsem před svým cílem. Klíček jsem bez problémů zastrčil do zámku a se cvaknutím ji i otevřel. Taeyong měl vždy všechno uspořádané takže jsem učebnici našel během vteřiny. Skříňi jsem zavřel a šel stejnou cestou zpátky do pokoje. Možná bych i pokračoval dál kdybych nezaslyšel něčí pláč. Zastavil jsem se na místě a rozhlédl se kolem sebe jestli se mi to náhodou jen nezdá. Chvíli bylo ticho, ale pak zase ten stejnej vzlyk. To tu právě někdo brečí? A zrovna tady?

Nevěděl jsem, co dělat. Nejspíš jsem to měl jednoduše ignorovat a jít dál, ale nedokázal jsem to.
Byl jsem na to až příliš zvědavý a starostlivý.

Přece jen... Nebyl jsem na tom nedávno o nic líp. Navíc té osobě se mohlo opravdu něco stát. Nemůžu to přece jen tak ignorovat. Nemám takovou osobnost.

A proto jsem právě šel tou uličkou ze které vycházeli vzlyky. Hlavou se mi honila jen jedna a ta samá otázka.

Kdo to asi tak může být?