Rozcestí

Sedím na zemi schovaná za tribunou na famfrpálovém hřišti a opírám se o ní zády. Oči mám zavřené a hlavu zvedlou k nebi, jako bych čekala, že mi z něj přijdou odpovědi na všechny mé otázky. Ale jediné co z nebe přichází, jsou sluneční paprsky, které mě příjemně lechtají na kůži. Fouká tu mírný vítr, který mi vhání vlasy do tváře a odvádí a zase přivádí myšlenky, které se mi v hlavě točí jako v centru hurikánu.
Je to tady, přišel poslední školní den a tím končí jedna má životní etapa, zatímco se otevírají dveře pro ty nadcházející. Natáhnu nohy, položím si dlaně na zem a zhluboka se nadechnu. Je den odjezdu a hrad je teď plný pobíhajících lidí, kteří jsou pobláznění myšlenkou na letní prázdniny, a tak všichni zmateně lítají kolem a vracejí si zpět vypůjčené věci a hledají, co kde nechali a balí na poslední chvíli.
Já už mám sbaleno. Jen odpočítávám minuty, kdy se budu muset vrátit ze svého úkrytu a postavit se čelem realitě. Čekám na chvíli, kdy se naposledy se svými přáteli postavím na pozemky mé milované školy a kdy se s nimi vydám na poslední cestu mým milovaným expresem. Mám takový strach, že cítím, jak se mi třesou ruce, které víc a víc zapírám do země. Mám strach, že už nic nebude jako dřív. Mám strach, co bude dál. A ze všeho nejvíc mám strach ze špatného rozhodnutí a promarněného času.
Kdo jsem? Jaká je má cesta? Co mi říká mysl? Co mi říká srdce? Co si vyberu?
Říkám si jako mantru tiše pořád dokola a začínám při těch slovech vzpomínat. Vzpomínám na své začátky. Vzpomínám na nejdůležitější momenty mého života, které mi napovídají, kým jsem i jaká je má cesta. Vzpomínám na svá rozhodnutí, která mi říkají to, co má mysl i mé srdce. Vzpomínky, všude samé vzpomínky. Tak co si vyberu?