Rozcestí

Začátky

MOUDRÝ KLOBOUK

Rodiče mi nikdy neřekli, jak na hradu probíhá zařazování do kolejí, abych si prý pořádně užila kouzlo toho momentu. Dost mě to děsilo, nerada jsem byla na něco nepřipravená. Jak se ukázalo, tak Maisie to nevěděla stejně tak a Josh, kluk který si k nám ve vlaku přisednul chvilku po odjezdu, taky neměl tušení. Josh byl ale z mudlovské rodiny, takže u něj to nebylo překvapením.
Už od vystoupení z expresu jsem si musela stále připomínat, abych nechodila s otevřenou pusou dokořán, což byl téměř nadlidský výkon. Všechno kolem bylo tak úžasný a zajímavý a prostě jsem tu bradu stejně měla spadlou úžasem. Nejvíc vyjevený z nás tří byl ale Josh, což bylo pochopitelné, ovšem i tak vtipné. Jednu chvíli jsme ale jako Josh vypadali všichni. Příchod do Velké síně se pro každého z nás stal nezapomenutelným a všichni jsme zírali jak se tak říká, jako vyvoraná myš.
Ta síň, ty stoly, ti studenti, ta obloha, šla mi z toho hlava kolem. A na vyvýšeném místě před stolem profesorů byla malá stolička a na ní klobouk. Kam to vedlo, jsem netušila ani za mák, ale bylo to úžasný. A když se klobouk rozezpíval, začali jsme si všichni z prvního ročníku vyměňovat zvědavé a nechápavé pohledy. Hned za mnou a Maisie stála skupinka kluků, ze které se linuly posměšné poznámky na klobouk, ale i na lidi kolem. Byla jsem na pozemcích hradu teprve chvilku a už jsem našla bandu idiotů, to šlo rychle. Nic jsem však neříkala, protože zaplést se s nima bylo to poslední, o co bych stála. Po potlesku celé síně se zvedla Profesorka McGonagallová a vysvětlila nám, v čem spočívá zařazení do kolejí. Z toho se mi udělalo mírně nevolno, protože to znamenalo, že na mě bude zírat celá škola a o to jsem rozhodně nestála. Maisie si všimla mého vyděšeného výrazu a tak mě s povzbuzujícím úsměvem objala. Moc to nepomohlo, ale aspoň stál někdo při mně.
„Aidan Alexander," zavolala profesorka držíc v ruce seznam našich jmen.
„Tak se ukaž Aidane," slyšela jsem toho protivného černovlasého kluka z partičky tupounů za námi a z též party se ke stoličce vydal hubený blonďatý klučina, který ještě stihl odpovědět něco té bandě kluků, která se hned rozesmála a poplácala ho po zádech.
„Zmijozel!" vykřikl klobouk po sotva pár vteřinách a stůl se studenty zmijozelské koleje propukl v jásot.
„Thomas Bagshot," zaznělo další jméno do davu.
„Nebelvír!" řekl klobouk po delší chvíli, než poprvé u Aidana.
„Maisie Clarke," vyzvala profesorka mojí kamarádku.
„Mrzimor!" vyhrkl klobouk okamžitě a Maisie vesele odcupitala.
„James, Emily, Zachary, Celyna, Teodor..." zněla další jména. Joshua skončil v Nebelvíru a Septimus Moon, ten černovlasý otrava, byl zařazen do Zmijozelu stejně jako většina té skupinky za mnou. Blonďatá holka Elsie zakopla a neohrabaně vpadla na stoličku, což rozesmálo celou síň. Elsie Reynolds si z toho však nic nedělala, naopak se zasmála s námi a následně se i s kloboukem na hlavě vydala k havraspárským, zatímco jí McGonagallová šla sundat klobouk z hlavy.
„Nina Thompson!" rozlehlo se síní mé jméno. Vydala jsem se tedy ke stoličce, sotva dýchajíc. Ruce se mi třásly nervozitou a připadala jsem si, jako bych šla na popravu. Modlila jsem se, aby mě klobouk neposlal do Zmijozelu, zároveň jsem si přála, abych šla do Mrzimoru nebo Havraspáru, protože těmi kolejemi prošli mí rodiče a taky jsem si přála nezakopnout jako ta holčina přede mnou.
Profesorka posadila klobouk na mou malou hlavu a já zavřela oči napětím.
„Hmm... bystrá hlava, bystrá, ale také odvážná, to ano a přátelská," znělo v mé hlavě.
„Ať je to tedy... HAVRASPÁR!"
Úleva přišla hned, jak jsem zaplula ke kolejnímu stolu vedle Elsie a pozdravila se s ostatními. Dlouze jsem vydechla a začala se spokojeně usmívat. Patřila jsem ke koleji mojí mamky. Sice Maisie byla v Mrzimoru a Josh v Nebelvíru, ale neměla jsem strach, že bychom snad kvůli tomu nebyli kamarádi.

ADOPCE

Hostina byla dokonalá. Div jsem nepukla, jak jsem se cpala vším, co bylo kolem. Stihla jsem se během ní i seznámit s Elsie, Eleanorou, Sendy a Georgem, kteří seděli kolem mě u stolu. Všichni jsme byli nedočkaví, jak bude vypadat naše společenská místnost a s kým budeme v ložnicích.
Náš prefekt nás po závěrečném proslovu ředitele Brumbála zavedl do západní věže, kde nás seznámil se vstupem do společenské místnosti.
„Rodiče mi říkali, že mam vždycky na všechno odpověď, tak se mi to konečně bude hodit," poznamenala Elsie, když správně odpověděla na vstupní otázku, za což dostala pochvalu od prefekta.
Elsie se mi začínala líbit čím dál víc. Měla rozcuchané dlouhé blond vlasy až pod lopatky, dva dolíčky na tváři, když se poťouchle usmívala, čišela z ní energie na sto honů a měla takové to osobní kouzlo, které k ní přitahovalo lidi, jakoby byla magnet.
Naše společenská místnost byla nádherná. Modrá a bronzová barva byly odjakživa mými nejoblíbenějšími a ten výhled z věže stál taky za to. Police plné knih a krb s křesílky, to přímo lákalo k vyzkoušení a u zdi stůl s muffiny a kakaem, ke kterým jsme hned dostali povolení se vydat, byl úplná třešnička na dortu.
Prefekt nás pak seznámil s nejdůležitějšími informacemi a přečetl nám zařazení do ložnic. Eleanora a Sendy byly bohužel každá v jiné ložnici, za to Elsie byla se mnou a zabrala si postel hned vedle té mé krajní.
„Asi si na mě budeš muset začít zvykat, naše příjmení jsou podle abecedy dost blízko u sebe, takže se mě jen tak nezbavíš," upozornila mě Elsie, když jsme seděly na svých postelích a vybalovaly si zavazadla, abychom našly pyžama.
„Dobře vědět, po tom co jsi málem převrhla moudrý klobouk a pak si omylem polila našeho prefekta kakaem, si asi začnu shánět ochranný skafandr," odpověděla jsem jí se smíchem a vyndala z kufru mou šálu od táty. Nad postelí jsem objevila dva háčky, tak jsem jí tam hrdě pověsila.
„Hele to byly nehody!" ohradila se Elsie a vykulila oči na mou šálu.
„Nekecej, že taky fandíš Harpyjím! Já je úplně miluju. Nejradši mám jejich střelkyni Sophie, ona je taaak dobrá," vyhrkla Elsie a myslím, že to byla ta chvíle, kdy si mě definitivně adoptovala jako kamarádku. A od toho momentu jsme byly v podstatě pořád spolu.

ZMIJOZEL

Za prvních několik dní na hradě jsem si začala zvykat na místní zaběhnutý řád. Nechodit pozdě na hodiny, neztrácet se, dávat pozor na pohyblivé schodiště a na školníka Fliche nebo paní Norrisovou, to nebylo zrovna snadné, ale člověk se v tom pomalu naučil chodit. Těžší bylo vyhýbat se zmijozelským, ti totiž byli všude. Každou chvíli jsme viděli někoho ze spolužáků a to i těch starších, jak se jim dějou různé nepříjemné věci, za kterými většinou byli zmijozelští studenti, co se vždy ochomýtali kolem a měli z toho hroznou srandu. Všichni věděli, že za těmi vtípky jsou oni, ale jen málokdy jim to šlo dokázat, takže jim šikana spolužáků víceméně procházela. Největší válka však panovala mezi Zmijozelem a Nebelvírem, protože sebou jejich studenti opovrhovali navzájem. Nejlépe na tom v rámci mezi kolejního konfliktu byli mrzimorští, protože jejich většina není zrovna konfliktní asnaží se vycházet se všemi. Ovšem ani oni se často nevyhnuli následkům zmijozelské nadvlády škole.
S Elsie jsme zabředly do našeho prvního konfliktu se zmijozelskými už v našem druhém týdnu školy. Se Zmijozelem jsme měli společně hodiny lektvarů, což je vlastně vcelku dobrá kombinace. Profesor Snape, zmijozelský kolejní, svým studentům sice někdy nadržoval, ale co bylo důležitější, havraspárské studenty měl docela rád. No dobře, neměl je rád. On neměl rád nikoho a dával to rád najevo všem okolo. Snape nás ale snášel, protože jsme měli našprtáno a nebyli jsme Nebelvír.
Na jedné hodině lektvarů jsme měli za úkol připravit čistící lektvar, což nebylo nic složitého. Elsie byla můj parťák a obě jsme měli postup naučený popředu i pozpátku už než jsme šly na hodinu. Na lektvary jsme nic nenechávaly náhodě, abychom nedaly sebemenší důvod Snapeovi nám vynadat. V oné hodině měl Snape na katedře připravené jakési staré konvice s dračí krví, které jsme si měli vzít ke svým kotlíkům. Pro naší konvici jsem šla já jakožto bezpečnější volba, protože Elsie byla zbrklá a často něco rozbíjela nebo rozlívala. Když jsem se s konvicí vracela k našem stolu, musela jsem procházet kolem jiných lavic a studentů, kteří chodili s dalšími přísadami, takže jsem šla co nejopatrněji s očima upřenýma před sebe na cestu. Pod nohy jsem si však neviděla přes kotlík a najednou jsem o něco škobrtla.
„Né," stačila jsem jen vykřiknout a překlopila jsem obsah konvice na jednu spolužačku.
„Ááá! To nemyslíš vážně!" Vykřikla a znechuceně se dívala na svůj hábit od dračí krve.
„P-promiň, já... to bylo omylem, promiň," začala jsem se omlouvat.
V tu chvíli z vedlejší lavice propukl někdo v huronský smích.Když jsem se tam ohlédla, viděla jsem černovlasého Septima, jak se válí po lavici smíchy a plácá blonďatého Aidana po zádech. Aidan na mě mrkl a začal se smát s ním.
„To ty! Tys mi podkopl nohy!" obvinila jsem Aidana a měla jsem chuť ho praštit,když v tom se ozval profesor Snape přímo za mými zády, až mi z toho leknutí naběhla husí kůže.
„Co se tu u Merlinovy brady děje?" zeptal se klidným hlasem zabijáka.
„Ta holka na mě schválně vylila celou konvici," obvinila mě Celyna.
„To nebylo schválně, pane profesore. On mi podkopl nohy," dovolila jsem si nesouhlasit a ukázala jsem prázdnou konvicí na Aidana. Septimus si zatím vedle něj ještě utíral slzy smíchu z očí.
„Co mi k tomu povíte pane Alexander?" zeptal se ledově Snape.
„Je to lež pane, zrovna jsem pomáhal slít tady dračí krev přes tu houbu Leštěnku, když se to stalo a-„
„Čistivku, houbu Čistivku, Alexandere!" obořil se na něj Snape přísně.
„Předpokládám, že nikdo neviděl pana Alexandera údajně podkopnout nohy tady slečně Thompson, tedy také předpokládám, že je slečna Thompson buď nadmíru nešikovná, nebo zničila hábit slečně Jarvis schválně. V obou případech strhávám Havraspáru 5 bodů, abyste si už dali pozor a podobné incidenty se neopakovaly. A vy slečno Jarvis, vy se po hodině běžte převléct," rozhodl Snapea odplul zpět ke katedře.
„To ti ještě vrátím," slíbila mi naštvaně Celyna a s ohrnutým nosem odešla do své lavice spřádat plány na pomstu dobře tušíc, že mezi námi právě začala válka.