Prokletá Nejdůležitější

~~8~~

Za pár měsíců každodenního tvrdého tréninku s Garmadonem a Tori jsem se naučila svoje tělo lépe ovládat. Trénovali mě v boji i v praktických činnostech, jako je plazení po schodech. Kvůli proměnám jsem trénovala bez oblečení, což se sice Garmadonovi nelíbilo, ale co. Tori taky chodí nahoře bez. Jinak jsem křídla zvládala nechat mizet a zase objevovat bez sebemenší snahy, stejně jako moje drápy. To udělalo ohromnou radost Mistru Chenovi, tak jsem ho zase zklamala tím, že chci trénovat mizení ocasu. Ani jazyk, ani oči se mi ale nedařily změnit do lidské podoby, proto jsme usoudili, že to asi není možné. Teď vám ale budu vyprávět den, kdy jsem se naučila nechat zmizet svůj ocas, protože to je jedna z nejlepších věcí, které se mi tam staly.
„Soustřeď se. Představuj si, jak se tvůj ocas pomalu zkracuje a rozděluje," zaříkával mě Garmadon už asi čtvrt hodiny. Ležela jsem na břiše, křídla rozložená kolem, ruce pod hlavou a snažila jsem se, ale po takové době mě začaly přepadat pochybnosti.
„Představ si, že máš nohy, obyčejné lidské nohy, vzpomeň si, jaké to je, na nich stát..."
Jemu se to řekne. Ale já už nemám ani tušení, jaké to je, mít nohy. Už to budou čtyři roky, co jsem je neviděla. A bráška... Jak se asi má? Je v pořádku? Líbí se mu tam, kam šel?
Moje myšlenky sklouzly pryč z Chenova ostrova, daleko až k Neuvěřitelně vysokým horám. Vzpomněla jsem si na to šílené schodiště, které vedlo tam nahoru. Brášku musely strašně bolet nohy. Při té představě jsem tu bolest skoro cítila i ve svých.
Jásot Tori mě vtáhl zpět do reality. Otevřela jsem oči a podívala jsem se. Opravdu jsem měla nohy. Ale co způsobilo naše zmatení bylo to, že mi z kostrče vyrážel ocásek v barvě křídel u kolenou zakončený trojúhelníčkem. V hlavě se mi moje znalosti pospojovaly a daly mi potřebnou informaci.
„Dračí lidé měli taky ocasy," usmála jsem se a spokojeně jsem s ním zavrtěla. Garmadon mi pomohl vstát, ale já jsem nohy skoro necítila. Opřela jsem se do něj celou vahou.
„Riio, mám nápad! Co se jít projít kolem ostrova? Třeba ti to tak půjde líp," navrhla Tori. Přikývla jsem na souhlas. Pak nás vyrušil zvonek.
„Musím jít. Běžte beze mě," zamumlal rychle Garmadon, předal mě Tori a rozběhl se k paláci splnit přání mistra Chena. My jsme se vydaly k bráně. Snažila jsem se o Tori tolik neopírat, a taky jsem se snažila, abychom nevzbudily moc pozornosti. Ale obě snahy selhaly. Nedařilo se mi napnout kolena, takže jsem pořád padala, a na ostrově plném mužů prostě dvě holky s minimem oblečení přitáhnou všechny pohledy. Až teprve v lese za ostrovem jsme měli klid. Soustředila jsem se. Jedna noha dopředu. Druhá noha dopředu. Jedna noha. Druhá noha. Jedna. Druhá. Jedna. Druhá.
Pomalu se mi dařilo se postavit na vlastní nohy. Tori najednou zaběhla za strom. Vydala jsem se za ní. Přede mnou se otevřel nádherný výhled. Byly jsme na útesu, a hluboko pod námi šplouchalo moře. Vodu jsem neměla ráda, ale tohle byla nádhera. A budu muset ty nové nohy reklamovat, protože v tu chvíli jsem zakopla a přepadla přes okraj. Byla jsem ale úplně klidná. Nevím proč. Začala jsem si v hlavě hledat možnosti, jak se odsud dostat, a jen jediná byla možná. O technice letu jsem četla několik knih, ale kvůli ocasu jsem se nedokázala odlepit od země. Teď jsem zpevnila celé svoje tělo, kupodivu i včetně nohou, a roztáhla jsem křídla jako padák. Ocáskem jsem nastavila směr. A kupodivu to vyšlo. Směr mého letu už nebyl "dolů", ale "vpřed". Párkrát jsem zakroužila ve vzduchu. Prameny vlasů mě šlehaly do tváře, proto jsem si je zastrčila za mé špičaté uši. Jak jsem do nich hrábla, drápy jsem přetrhala gumičky a korálky skončily v moři. Hups. Mávla jsem zkusmo křídly, abych vyletěla výš, ale místo toho mě to jenom vyhodilo z rovnováhy. Rychle jsem to vyrovnala a pokračovala ve zkoumání možností.
„Riio, vrať se!" Volala na mě Tori z útesu.
„Ještě chvilku! Běž napřed, já poletím vylekat Garmiho!" Mrkla jsem na ni rozpustile a ona přikývla.
Zjistila jsem, že svými křídly můžu jenom upravovat směr letu. Pro změnu rychlosti a výšky se musím spolehnout na zemskou přitažlivost.
Snesla jsem se níž a pomaloučku kličkovala lesem mezi stromy. Pár větví mě sem tam škráblo a hrozně to pálilo. Doufala jsem, že to přestane brzo, protože absolutně nesnáším, když mě někdo ošetřuje.
„Baf!" Vyskočil přede mě Garmadon. Ani jsem si neuvědomila, že už jsem v paláci. Nemám ráda, když mi tohle někdo dělá, protože se vždycky šíleně leknu, a ještě k tomu Garmadon a jeho červené oči. A jinak tomu nebylo ani teď. Abych to zkrátila: Lekla jsem se, moje křídla zmizela a já skončila obličejem v hlíně. Ani jsem se neobtěžovala k tomu něco říkat, prostě jsem jenom se smíchem zamířila zpátky na cvičiště.

Seděla jsem na stočeném ocase, bez křídel, a nechala jsem se vést Garmadonovým hlasem do meditace.
„Každý Anacondrai se umí zneviditelnit. Měla bys to zvládnout taky," vysvětloval. „Soustřeď se na každý milimetr povrchu tvého těla. Na každou šupinu, na...."
Jeho hlas mi zněl jakoby z povzdálí. Můj ocas vnímal, jak země vibruje. Vždycky to tak při meditacích bylo, ale dneska to bylo mnohem silnější. Cítila jsem každého obyvatele ostrova, každou nohu, která se dotkla země. A cítila jsem jeden pár nohou navíc. Kousek od zadního vchodu do paláce. Otevřela jsem oči a vystartovala jsem tím směrem.
„Riio...?" Nechápala Tori.
„Vetřelec. Za mnou," špitla jsem. Tori a Garmadon si vyměnili nechápavé pohledy a rozběhli se za mnou. Vůbec jsem si jich ale nevšímala. Soustředila jsem se na toho člověka. Cítila jsem jeho pach. Vnímala jeho kroky. Slyšela jeho dech. A pak... jsem ho uviděla. Nezkoumala jsem, jak vypadá, protože mě to v tu chvíli vůbec nezajímalo. Vyklouzla jsem z křoví a omotala jsem ho ocasem, čímž jsem ho znehybnila.
„Co to...?!"
Ucítila jsem prasknutí kostí. Jazykem jsem si přejela po tesácích a... spolkla jsem ho.
„Riio! Kde... Jak jsi... Co...?" Tori byla zmatená, když mě doběhla, stejně jako Garmadon.
„Já nevím! Spolkla jsem ho..." Neměla jsem tušení, co se stalo, ale moje hlava už začala skládat odpověď.
„Polykat oběti... to je specialita kmene Anacondrai..." uvažoval nahlas Garmadon. Měl pravdu, ale něco mi tam pořád chybělo.
„Ta obrovská síla... Constrictai?"

Pomalu se blížíme k mému potenciálu!
Nejsem moc aktivní, protože s Miju malujeme náš pokoj a musíme to dokončit do konce týdne. Tohle jsem sepsala po nocích, aby vám to nebylo líto.
Jinak za ten obrázek se omlouvám, ale tehdy jsem prostě oblečení nenosila a bylo mi to jedno (ne že by to dneska bylo jinak, ale tady jsou proti tomu zákony). Na obrázku jsem to trochu upravila, ale v mojí vzpomínce mám vlasy za zády a ocas kolem kotníku. Navíc, není to tak, že bych měla ve čtrnácti co schovávat 😁
Doufám, že se vám kapitola líbila!
Nechť sláva Ninjago stoupá až ke klenbě nebeské!
Ria