Prokletá Nejdůležitější

~~6~~

„Má paní, představuji vám Mistra Chena." Obdivovala jsem Mistra Chena už od prvního pohledu. Kdybych já musela sjet dolů na takové židli, asi by to mému žaludku moc dobře neudělalo. No, každopádně, když jeho židle přistála, mohla jsem se lépe podívat na jeho oblečení, a zůstala jsem stát šokem. Ty hadí lebky, co měli všichni ti muži, byly falešné, ale Chenův nákrčník sestávající z lebky, hrudního koše a ocasu, který byl navlas stejný, jako můj, byl stoprocentně pravý. Nechala jsem svůj jazyk proklouznout mezi rty a zkoumala pachy okolí, které mi mojí teorii potvrdily. Nepříjemný šimravý pocit v páteři se mi pomalu stěhoval až do špičky ocasu.
„Vítejte na mém ostrově," řekl Chen a seskočil z trůnu. Přišel ke mě a dal se do zkoumání mého ocasu. Přejel prsty po šupinách v místě, kde jsem dřív mívala podbřišek a-
Zarazila jsem svojí ruku těsně před tím, než se moje drápy zabořily do jeho tváře.
„Ooo, dobré reflexy," zajásal udiveně a já na něj trochu podrážděně zasyčela. On se vrátil na trůn.
„Ten ocas je pravý," usoudil. ,Neříkej', pomyslela jsem si. Vážně? Co by to asi jinak mohlo být? Zahradní hadice?
Ten člověk mi byl od začátku opravdu nepříjemný. Nejen kvůli jeho otravnému hlasu, který trhal moje citlivé uši, nejen kvůli nákrčníku z nějakého mého ubohého příbuzného, ale celá jeho osobnost mě z nějakého důvodu děsila. Jako kdyby byl schopen mi kdykoli vrazit kudlu do zad.
„Jak se jmenujete?" Zaskřehotal a já měla šílené nutkání si zacpat uši.
„Morria," odpověděla jsem. To byla jedna z mála věcí, které jsem o sobě věděla jistě.
„To není jméno pro někoho, jako jste vy. Morria.... Ria..." Mumlal si pro sebe. „Ria'rai. Budete Ria'rai."
„D-dobře." Vážně mě teď přejmenoval? No, to je jedno. Nesmím zapomenout, proč jsem přišla. Žádné odbíhání od tématu.
„P-promiňte, ale já jssem ssem přišla, abych zísskala informace o ssvém těle. Pomůžete mi?" Nevím proč, ale připadalo mi, jako by se při každém zasyčení objevila v jeho očích další hvězdička.
„Ano, jistě. Moje knihovna je ti k dispozici. A pokud by jste chtěla učit i v praxi, obraťte se na moje studenty, kteří vám budou jistě k dispozici," řekl a pokynul muži, který stál za mnou. Ten se znovu uklonil.
„Jsem vám k službám, má paní."
„Odveď ji na tetování, pak do knihovny a připrav jí pokoj," rozkázal Chen a mě málem upadly uši. Muž mi opět nabídl ruku, které jsem se teď už bez zaváhání chytila, a nechala jsem se vést.

Muž mě zavedl do malé tmavé místnosti s jednou židlí obklopenou spoustou zvláštních nástrojů a krabic. Byla jsem nechána o samotě s ženou, která měla po těle tolik kreseb, že skoro nebyla vidět její barva pleti. Fialoví hadi jí obtáčeli všechny končetiny, nahou hruď i hlavu. Běhal mi z ní mráz po zádech, děsila mě.
„Všichni obyvatelé tohoto ostrova mají tohle tetování. Na záda dostaneš tenhle symbol stočeného hada, jako mají všichni. Potom musíš mít něco na obličeji a na ruce, to si můžeš vybrat. Začneme rukou, ať si na to zvykneš. Vyber si," vysvětlila hlubokým hlasem, zatímco jsem se svlékala, a ukázala mi několik kreseb. Pochopila jsem. Abych tady mohla žít, musím si taky nechat pokreslit tělo. Ukázala jsem na jednu z kreseb hada.
„Tohle chci na levou ruku. Aby měl hlavu na vrchu zápěsstí a obtáčel sse kolem ruky."
„Dobrá volba. Až po rameno?" Tahle otázka mě zarazila.
„S-sstačí do půli předloktí." Žena se sice divila, ale za chvíli už jsem na ruce měla celkem roztomilého malého hada. Pak se chtěla pustit do zad.
„Těch křídel..." Chtěla jsem ji varovat a otočila jsem se. Tehdy jsem to uviděla. Kdykoli mi cokoli nakreslila na záda, barva se v zelené záři jako by vsákla do kůže.
„Co?" Vypískly jsme obě sborově.
„Nemůžu ta záda nechat prázdná! Mistr Chen..." Do očí jí vyhrkly slzy. Nevěděla jsem, co dělat.
„Nikomu to neukážu. Nikdy sse to nikdo nedozví," chtěla jsem ji utěšit. Ona si utřela slzy.
„Dobře. Ale opravdu nikomu." Teď byl její hlas normální, ne tak divně hluboký, jako předtím. Nevypadala už tak děsivě, spíš vystrašeně a ublíženě. Až teď jsem si všimla, že ta tetování zakrývají táhlé jizvy různých druhů. Ale neměla jsem odvahu se ptát.  Utřela si slzy.
„Dobře... Hele, mám nápad. Jsi strašně roztomilá. Bude škoda, když zničím tvůj obličej tetováním. Počkej chvilku," usmála se. Přiskočila k jedné z krabic a vytáhla z ní malou lahvičku s fialovou tekutinou a štětec.
„Zavři oči." Udělala jsem, jak řekla. Pošimrala mě kolem levého oka štětcem a několikrát na tekutinu foukla.
„Otevři." Podívala jsem se do zrcadla. Přes oko jsem měla hada.
„Tahle barva je smývatelná. Víš, ty jsi vysoce postavená, zkus se zeptat, jestli můžu být tvoje osobní služka. Chodila bych ti ho každé ráno nakreslit." Nevím proč, ale přenesla na mě svoje nadšení. Připadalo mi to jako skvělý nápad, proto jsem přikývla. Začala jsem se oblékat, z čímž mi ochotně pomohla.
„Jak se jmenuješ?" Zeptala jsem se.
„Jenom málokdo na tomhle ostrově má jméno. Já jsem si to svoje vymyslela sama. Jmenuju se Catoru, ale říkej mi Tori," usmála se. Oplatila jsem úsměv.
„Jmenuju se Morria, ale říkej mi Ria," napodobila jsem ji, zamávala jsem a vyšla z místnosti. Muž na mě už čekal. Nabídl mi ruku a já jsem se nechala vést.
„Osobní služka? To můžu zařídit," usmál se. Šokovaně jsem se na něj obrátila. „Nebojte, nikomu nic neřeknu."