Lepší cesta

Já? Cože?

Nikdy jsem nebyla tím typem člověka, který by dokázal okecávat jedno téma půl hodiny. I když jsem se někdy opravdu snažila. V době, kdy jsem chodila do 9. Třídy (teď jsem ve třetím ročníku na střední), měli jsme skvělou učitelku na dějepis. Někomu vadilo, že přišla do hodiny, 25 minut mluvila o svých zážitcích ze života a pak 20 minut učila, ale mně to vyhovovalo. Ráda jsem si s ní povídala a vlastně dodnes si s ní občas ráda povídám.

První 2 roky střední školy jsem studovala na jiné škole. Možná je načase trochu vám objasnit, jak to vlastně je s mým studiem. V 5. Třídě jsem šla na přijímací zkoušky na gymnázium. Dostala jsem se tam – bylo to dost těsné. A tak jsem místo do 6. Třídy nastoupila do 1.A8. Tzn. že jsem ve skutečnosti nebyla v 9. Třídě, ale ve 4.A8. Potom jsem se na dva roky odstěhovala do jiného města a vyměnila osmiletý gympl za čtyřletý. Tento školní rok jsem se ale vrátila a pokračuji ve studiu toho původního. Složité, co? Buď vklidu. Nemusíš to pochopit. Tahle část fakt nebyla důležitá. Podstatné je to, co budu psát dál.

2 roky na jiné škole byla zajímavá zkušenost. Zkus si tipnout, jaký předmět byl pro mě v druháku nejnáročnější. Jojo, někdo z vás to určitě uhodl. Chemie. Schválně by mě zajímalo, kolik z vás s ní taky zápasí. Měli jsme kvalitní učitelku – kdybych chtěla jít na veterinu nebo medicínu, hlásila bych se i na její seminář. Ale na mě, jakožto někoho, kdo jde spíše společenskovědní cestou, to bylo trochu rychlé. Zkrátka šprtačka, co si budeme povídat. Měla jsem ten rok dvojku. A to jsem nad ní trávila hodně času.

Letos, když jsem se vrátila na původní školu, dostala jsem taky původní učitelku. Je to učitelka, se kterou mě to fakt baví, i když se jedná o šprtací předmět jako je chemie. Je s ní sranda, rozumí mladým a je prostě „v poho". Tak a teď hádej, z čeho jsem měla letos nejlepší průměr, když nepočítáš předměty jako je tělocvik. Jop, přesně tak. Byla to chemie. Čím to je? Méně učiva? Ani za mák. Tohle je učitelka, se kterou mě chemie baví, to je jeden z důvodů. Ale důvod, proč mě baví, není jenom to, že je ona tak zábavná. Je to v tom, že tahle učitelka se o mě (stejně jako o zbytek třídy) opravdu zajímá. Nebere to tak, že nás prostě odučí. Ne. Ona se opravdu zajímá o naše životy. Ona si se mnou klidně popovídá po cestě na autobusové nádraží. A proto si jí taky velice vážím.

Tohle je právě ono. Určitě máš taky rád, když se o tebe někdo skutečně zajímá. To tyhle dvě učitelky měly společné – má učitelka dějepisu i učitelka chemie. Nejsou jediné. Třeba má španělštinářka je taky v tomhle úžasná. A takových učitelů je více, ale nejsou takoví všichni.

Tolik si vážím lidí, kteří se skutečně zajímají a kteří opravdu investují do svých žáků. Víš, ona není jediná, kdo do mě investoval. Když jsem na podzim 2016 zvedla telefon (teda svůj smart phone, samozřejmě), ozval se hlas, který jsem opravdu nečekala...No dobře, čekala jsem ho, protože mi předem psal email, ale zpět k podstatnému. Tom, vedoucí naší mládeže, mi nabídl, že se můžu zúčastnit Impulzu. Je to kurz pro vedoucí mládeže a jejich „týmáky". Vůbec jsem nechápala, proč volá zrovna mně. Byla jsem zvyklá pracovat s malými desetiletými roztomilými rošťáčky a ne s drzými, věčně nespokojenými puberťáky. (Nic proti, jsem taky mládežník ;))

Když mi Tom nabídl, že můžu ohledně Impulzu klást otázky, jedna z prvních, kterou ode mě slyšel byla: „Proč já?" Vysvětlil mi, že se ptal Boha, koho tam má poslat, a na mysl jsem mu přišla já a ještě dva kluci. „Wow," napadlo mě, „Bůh chce abych pracovala s mládeží!"

On občas dělá věci, které nečekám. Ale ten samý rok jsme jeli na misii do Srbska - pořádat Teen Camp v příměstském stylu a bylo to něco neuvěřitelného. V tu chvíli jsem si tolik zamilovala službu mladým! Fakt, že jo. S Bohem je můj život dobrodružný a kdo mě trochu zná, ví, že mám dobrodružství ráda.