Jenom kamarádi... ✓

2002

 "Tvůj bratr a švagrová už jsou u Munga. Každou hodinou očekávají nový přírůstek." zavolal můj kmotr na svou manželku. Byl jsem ještě příliš malý na to, abych chápal, co se děje. Přesto mi nemohl uniknou natěšený výraz mé tety, když jí její manžel předal dopis.

 Trvalo to celý den než večer na okno zaklepala sova. Strejda jí šel otevřít okno a dal jí nějaký zrní, zatímco si přebíral dopis. Sotva přelétl očima řádky, vykřikl radostí: "Je to holka. Mají dceru. Máme neteř, lásko!" 

2006

 Oslavy u maminky mé tety jsem měl nejradši. Byli jsme velká rodina. A já se vždy těšil, až se sejdeme u jednoho stolu. Sice to většinou končilo fiaskem, ale to bylo možná na tom všem nejlepší. Vědět, že přes veškeré neshody, ať už to byla hádka o to, čí oblíbený famfrpálový tým je lepší, či čí děti jsou vychovanější, se vždy zase sejdeme.

 "Tadi ši!" křikl někdo za mnou, skočil na mě a vzápětí se mi okolo krku otočili malé ručičky. Záblesk blond vlásků mi prozradil, o koho se jedná. "Pusť mě. Udusíš mě." zasmál jsem se a ručky ze mě jemně odstranil. "Mám tě láda!" objala mě moje kamarádka, když jsem se otočil. "Taky tě mám rád." vrátil jsem jí objetí.

Duben 2008 

 "Sova! Je tu sova, babi!" křičel jsem po celém domě a rozběhl se do obýváku. Ve dveřích jsem ale zakopl o práh a natáhl se jak dlouhý, tak široký. Babička se na mě jen usmála. Vypadala šťastně. Kdybych jen věděl, že je to maska a za tím úsměvem se skrývá bolest a smutek z toho, jak moc se podobám svým rodičům. Pomohla mi vstát a podala mi dopis.

 Ihned jsem poznal pečeť z Bradavic. Nedočkavě jsem roztrhl obálku a očima četl jeden řádek za druhým. ,,Vzali mě! Oni mě vzali! Pojedu do Bradavic jako ty babi a jako maminka a tatínek a strejda a teta!" radoval jsem se. "Můžu jít za strejdou? Chci mu to všechno říct." ,,Oni asi nebudou doma, broučku. Jeli k jejich babičce." Zklamaně jsem si povzdechl.

Září 2008

 Na nádraží se přijeli rozloučit nejen babička, ale i můj kmotr, teta a jejich dva malý kluci. Babi jen stěží skrývala slzy. Jsem její jediný vnuk a už jí odjíždím. Určitě jí doma bylo hodně smutno. Tehdy jsem to ale tak nevnímal. Čekalo mě studium v Bradavicích. Čekalo mě dobrodružství. A já se nemohl dočkat.

 Moudrý klobouk mě děsil. Byl jsem hodně nervózní. Bál jsem se, že nikam nezapadnu. Že zůstanu sám. V uších mi tak šumělo, že jsem málem přeslechl svoje jméno. Rozklepaně jsem se posadil na stoličku a čekal na verdikt. "Máš strach, viď?" promluvila ta věc na mojí hlavě. Mírně jsem přikývl. "Není se čeho bát. I když máš vlastnosti svého otce, a že to byl skvělý člověk, získal jsi víc od své matky a proto nejlíp zapadneš v jediné koleji. MRZIMOR!!!" Oddychl jsem si. Patřím někam.

Září 2012

 Po čtvrté do Bradavic. Připadá mi to jako včera, kdy jsem sem jel jako rozklepaný prvňáček. Nyní jede do Bradavic i moje nejstarší kamarádka. Čekal jsem na nástupišti 9 a 3/4 a nervózně koukal na velké nádražní hodiny. Vlak odjížděl za patnáct minut. Měli zpoždění. Oči mi zakryly drobné ruce. Se smíchem jsem je odkryl a otočil se. "Máš zpoždění, Barbie." "Ne každý je na minutu přesný jako ty, papoušku!" ohradila se a založila si ruce na prsou. Pozdravil jsem kývnutím její rodiče a pocuchal vlasy její malé sestřičce: "Přišla ses podívat na velké děti, prcku?" "Nejsem prcek!" ohradila se. "A navíc za chvíli jedu s vámi taky." vyplázla ještě jazyk a pak se trucovitě otočila.