Houslistka

Část 2.

Pod noční košili se mi zarýval chlad a ostré kamínky rozdrásávaly kůži na zádech. Co udělají? Přece by...

Hrubý hadr tlumil můj křik. Už zase mi bylo sedm. Tentokrát byla ale hrozba mnohem skutečnější, a ani on mě nemohl zachránit. Přes látku jsem byla schopna rozpoznat světla jejich luceren, kroužící okolo mne jako divoženky.

Zkoprněla jsem, když mě do nosu udeřila vůně zeminy a pryskyřice. Les. Chtěli mě nechat v lese. Přivázat ke stromu napospas vlkům.

Vyjekla jsem, když do mě najednou zezadu někdo vrazil a já se zřítila k zemi.

Do očí mi vhrkly potlačované slzy. Cítila jsem, jak mi holé končetiny ovanul chlad. Nikdy jsem se necítila tak ponížená, jako když jsem téměř nahá ležela na té studené zemi, zatímco kolem mě se stahovaly kroky, jejichž vlastníky jsem si mohla jen domýšlet.

Přála jsem se ztratit. Jako zvíře zalézt do nějaké nory a v poklidu, zapomenuta tam zemřít.

Nevnímala jsem, když mě vytáhli na nohy, ani co se dělo v době, než jsme konečně zastavili. Přála jsem si, aby to už skončili. Jako by se ve mně ozvalo to dítě, které ještě stále plně nepochopilo dar života. A ze všeho nejvíc, proč byl právě ten jeho ušetřen.

Litovala jsem ho. Nebyla jsem přeživší, kterého si přál. Nakonec se od mých dní, kdy jsem balancovala na hranici mezi životem a smrtí příliš nezměnilo. Jen jsem ztratila svou roli. A co jsem byla, pokud jsem neznala své místo? Už jsem nebyla „ta nemocná," ale nebylo mi dopřáno být ani „milovanou dcerou," jako mé sestře.

Podle svého zkresleného vnímání světa, naučeného jen ze stránek knih, pro postavy beze smyslu neexistovalo na světě místo.

Srazili mě k zemi. Přitiskla jsem víčka k sobě, když mi konečně sundali pytel z hlavy. Na chvíli byl slyšet jen vítr.

Vypadaly jako duchové. Světla luceren jim osvětlovala tváře a vzduch si pohrával s jejich rozpuštěnými vlasy a bělostnými košilemi, vykukující zpod plášťů.

Čekala jsem vztek nebo nenávist. Místo toho jsem se v jejich tvářích setkala jen s prázdnem.

Znala jsem je. Vídala jsem je každý den. Přesto jsem je od sebe nebyla schopna rozlišit. Jako by byly jedinou osobou, mnohem starší, než bylo jejich deset let, která nade mnou měla vynést rozsudek.

Věděla jsem, že ať jsem v sobě měla cokoliv, nebylo to přirozené. Že jsem se toho měla zbavit už dávno. Nebo se o to alespoň pokusit. Správný člověk by to tak udělal. Jak jsem se ale s přibývajícími dny měla smířit s myšlenkou, že bych měla zůstat sama?

Klouzala jsem po jejich obličejích ve snaze nalézt alespoň náznak emoce, která by mi potvrdila, že ještě stále byly lidmi, dokud jsem ji nespatřila.

Nikdy jsem se neodvážila zeptat, ale byla jsem si docela jistá, že jsme byly dvojčata. Nebo jsme si aspoň byly děsivě podobné. Zatímco ale já jsem zůstávala bledým, vychrtlým stvořením, ona pohybem a časem na vzduchu jen krásněla. Ve světle svíčky se zdálo, jako by její jindy světle zrzavé vlasy hořely.

Nikdy jsme spolu nevycházely. Už jsem přestala snít o tom sesterském spojení, které mi bylo v tolika příbězích slibováno, ale vždycky jsem si myslela, že alespoň část jí mě musela mít ráda. Byla jsem přece její sestra. Jak mohla nenávidět někoho jí tak blízkého? Někoho, kdo sotva měl šanci s ní promluvit, a přesto se zdálo, že od prvního okamžiku byl v jejích očích odsouzen?