Stanfordský vězeňský experiment vyprojektoval a v roce 1971 realizoval Philip Zimbardo. V Zimbardově pokusu neovlivňovalo jednání nic jiného, než zadané sociální uspořádání a experiment měl trvat mnohem déle, a to celé dva týdny. V areálu Stanfordovy univerzity nechal vybudovat Zimbardo věrnou napodobeninu vězení. Placení dobrovolníci byli vybráni na základě novinového inzerátu, 24 mentálně a emočně nejstabilnějších mladých mužů většinou ze střední společenské vrstvy a ti byli rozděleni na 12 „vězňů" a 12 „dozorců". Dozorci byli vystrojeni ve vojenském stylu, dostali dřevěné obušky a zrcadlové brýle k zamezení očního kontaktu a byli instruováni v tom smyslu, že není dovoleno fyzické trestání vězňů. Zimbardo sám vystupoval jako jeden z dozorců, aby mohl být aktivně přítomen pokusu a zaznamenat jeho průběh.Vězni byli oblečeni do levných halen a nebylo jim povoleno žádné spodní prádlo. V kontaktu s dozorci se měli hlásit pouze přiděleným číslem. Kolem kotníku měli upevněný tenký řetěz, který jim měl připomínat jejich postavení. Podmínky byly tvrdé, na spaní dostali jen matraci a také jídlo bylo velmi skromné. Měli zůstat doma do začátku experimentu; ten zahájila lokální policie, která je zatkla a obvinila z loupežného přepadení. Policie v Palo Alto souhlasila s účastí v experimentu a přesně napodobila standardní postup: vězňům byla přečtena jejich práva, byli vyfotografováni, byly jim sejmuty otisky prstů, byli svlečeni, prohledáni, odhmyzeni a zavedeni do cel, které měly být jejich domovem další dva týdny. Standardní nástupy a počítání vězňů se změnily v přehlídky krutosti, trápení a ponižování, vězni byli nuceni k intenzivnímu cvičení, tělesné tresty byly častější a častější, byly zabaveny matrace a vězni museli spát na holé chladné zemi. Plnění základních hygienických potřeb se stalo privilegiem, vězňům byl zakazován přístup do koupelny. Záchody museli čistit holýma rukama. Byli opakovaně svlékáni do naha a sexuálně ponižováni.
