Dracula

Kapitola CXII.

Tak klidně Mína nespala snad už celou věčnost. Zamotaná v peřinách se nechala unášet pocitem nepopsatelného štěstí, který ji prostupoval. Gabriel jí dal všechno, po čem tak dlouho toužila a zoufale se jí toho nedostávalo. Pozornost, náklonnost, lásku. Už nějaký čas se necítila takhle milována a za všechno vděčila právě jemu.

Líně zamžourala, víčka se jí zachvěla. Sotva rozevřela oči, ihned si je zastínila rukou. Denní světlo proudilo do pokoje a dopadalo přímo na postel. Míně záhy došlo, co to znamená. Vystřelila do sedu tak prudce, až se jí hlava zamotala. Rukou šátrala vedle sebe a když se jí konečně podařilo zaostřit, došlo jí, že je v posteli sama. Vzhlédla k oknu, za kterým již panoval nový den.

Strach z prozrazení ji vyburcoval ještě dříve, než se úplně probrala.

„Sakra," zaklela a svezla se z postele. Točila se kolem dokola a hledala své oblečení.

Jen co se oblékla, vyběhla z pokoje a hnala se do přízemí.

Hlavou se jí honily ty nejhorší možné scénáře. V domě nebyla pouze ona a Gabriel. Dříve, než ji našel, byl jejím společníkem někdo jiný. Někdo, kdo mohl Gabriela ohrozit snad nejvíce ze všech. Van Helsing toho o upírech věděl dost a Mína se obávala, že snad již došlo k nejhoršímu. Profesor ji měl hlídat a kdyby na to přišlo, také chránit. Doufala, že nejde příliš pozdě.

Rozevřela dvoukřídlé dveře a vpadla do obýváku jako velká voda. Zarazila se však v půli kroku.

Vedle krbu, kde si spokojeně a zvesela plápolal oheň, stál mohutný, lesklý klavír. Libé tóny tklivé melodie naplňovaly místnost prazvláštní pohodou. Jako kdyby hudba zhmotňovala samotnou něhu. Za klavírem seděl na stoličce se sametovým polštářem Gabriel a jeho prsty se lehce dotýkaly kláves, až se jejich splynutí zdálo nepostřehnutelné. Chvílemi to vypadalo, že nástroj hraje sám.

Míně z úst unikl úlevný výdech. Vydala se ke klavíru, zcela pohlcena hudbou a spokojeností, která z Gabriela vyzařovala.

„Dobré ráno," aniž by k ní vzhlédl, přivítal ji a stále se věnoval hraní.

„Dobré," Mína se opřela loktem o hladký povrch klavíru a podepřela si bradu.

„Zahlédl jsem snad stín obav?" Gabriel se usmál, ale svou pozornost stále věnoval nástroji.

„Možná," zamumlala dívka. Jemné tóny ji hladily na duši a do srdce vnášely pohodu.

„Nevěděla jsem, že hraješ," každou chvíli na něm objevovala něco nového a to se jí líbilo.

„Je toho hodně, co ještě nevíš," zvuk hudby odezníval a Gabriel konečně vzhlédl.

Rozcuchané vlasy Míně padaly do spánkem pomačkané tváře, ale i tak byla krásná. Možná to bylo nemožné, ale každou minutou ji Gabriel miloval čím dál víc. Cítil klid, jakého se mu za celá staletí nedostávalo.

„To ale napravíme," natáhl k ní ruku a přizval ji k sobě.

Mína neváhala ani vteřinu. S úsměvem se jej chytila a nechala se stáhnout k němu. Sedla mu do klína a objala jej kolem krku. Než tak stačil učinit on, sama mu vtiskla dlouhý polibek.

„Myslela jsem, že se něco stalo," zamumlala mu do rtů a vnímala jeho paže, kterak ji obepínají.

„Pročpak?" otázal se, vnímaje jen její blízkost a vůni života.

To už se Mína neznatelně odtáhla a pohlédla mu do tváře. Jak ráda by se i ona cítila tak klidná, jako působil on. Mysl jí ale opět stravovaly obavy.