Hrabě Drákula ve své době patřil k nejděsivějším stvořením obývající tajemnou Transylvánii. Čiré zlo lačnící po horké, lidské krvi. Ztělesnění samotného ďábla.
Svět byl ale této kruté stvůry zbaven. Zlo zmizelo v zapomenutých jeskyních Karpat a Drák...
Oups ! Cette image n'est pas conforme à nos directives de contenu. Afin de continuer la publication, veuillez la retirer ou télécharger une autre image.
Slabé sténání se v prázdném prostoru temného sklepení odráželo od stěn. Mladá dívka ležela schoulená na studené zemi v nejzazším rohu cely, kam nedopadala zář plápolajícího ohně z pochodně visící na stěně vedle mříží. Malá kobka, široká sotva na rozpětí paží, neposkytovala nebohé dívce nic víc, než chlad a tmu.
Jejími věrnými společníky se staly bolest a strach. Schvátila ji zimnice, celá se třásla a horečka den za dnem sílila. Místy se jí udělalo lépe, ale oproštění od bolesti nemělo dlouhého trvání. Její trápení vypuklo nanovo. Neměla tušení, co se to s ní děje. Střídavě ztrácela vědomí. Obklopovalo ji děsivé ticho, ale i tak měla občas pocit, že slyší hlasy otce a matky. Byla ale ještě natolik při smyslech, aby věděla, že je to všechno jen v její hlavě.
Rodiče tady nejsou. Na tom pustém, zapomenutém místě bez oken, kde ji nikdo neslyší. Nikdo jí nepřijde na pomoc. Zůstane ležet v horečkách na té studené zemi, dokud nezemře. Vyčerpáním, hlady, žízní...to bylo jedno. Každou chvíli očekávala konec, ale stále se držela naživu. Netušila, proč ji už nějaká vyšší moc nevysvobodila z toho utrpení. Byla na konci svých sil, toužila se poddat tomu, co mělo přijít, věřila, že již naposledy zavírá své kaštanově hnědé oči, které měla po otci, ale pokaždé je znovu otevřela a zírala na tu samou kamennou stěnu. Pořád žila, i když už chtěla zemřít.
První dny svého věznění toužila jen po svobodě. Chtěla opět spatřit rodiče, padnout jim do náruče a už nikdy se nepustit. Přála si opětovně se shledat s bratrem. Později chtěla utéct. Sama. Na vlastní pěst. Ať se snažila sebevíc, bránila se zuby nehty, nikdy neuspěla. Zahalila ji temnota a bolest, která se v ní šířila jako požár, jenž nelze uhasit. Ztratila vědomí a probudila se se vzpomínkou na krvavě rudé oči a tlumený, příjemný, leč děsivý hlas, ze kterého ji mrazilo.
Jak čas poskočil, vzdala se naděje, že ještě někdy spatří denní světlo. Netušila, jestli je den nebo noc, ráno nebo poledne. Čas pro ni už nic neznamenal. Vše kolem se slévalo do jednolité šmouhy připomínající chladný kámen, který ji obklopoval.
Dívka se schoulila do klubíčka a bolestně zasténala. Další vlna bolesti se jí prohnala tělem. Popelavá barva kůže a tmavé kruhy pod očima zahalily její tvář do masky smrti. Popraskané rty dávno ztratily svou jemnost. Husté havraní vlasy, dříve tak lesklé, jí zplihle padaly do propadlé tváře, ze které vystupovaly lícní kosti potažené kůží. Už se ani nenamáhala přehazovat si vlasy přes ramena. Nebylo to tak dávno, kdy jí v očích probleskovaly veselé jiskřičky, tváře měla opálené dorůžova díky pobytu v cizině a byla plná života a energie. Jí to ale přišlo jako celá věčnost. Zbyla z ní jen pohublá křehká kostra zhroucená na chladné zemi.
To pramálo chvil klidu, které jí bolest dopřála a stáhla se do ústraní, zaplnil strach. Občas měla pocit, že dříve umře hrůzou, než že se vzdá tělo. Bála se té nezměrné síly, která ji tady držela a způsobovala jí takovou bolest. Jen co sklopila víčka, uviděla před sebou ty rudé, chtivé oči, které zářily jako dva rubíny. Odmítala opustit tento svět s takovou děsivou vzpomínkou, ale nikdy se jí nedokázala ubránit.
