Jako za starých časů? (Pokračování JSN?)

2. Cíl.

*O dva týdny později*

Nevím, proč jsem jim řekla, že chci zpátky na Zem, ale oni mě poslechli. Ne hned, samozřejmě, ze začátku se mě všichni snažili přemluvit, ale díky malé části mé magie... Dokázala jsem se dobýt svého.

Každopádně teď je poslední den našeho dobrodružství. Již zítra se naše cesty rozpojí. A nikdo neví, jestli se někdy opět propojí...

Při svém rozmýšlení jsem se zahleděla z velkého okna ve předu našeho korábu. Viděla jsem barevné mlhoviny, vzdálené hvězdy a blízké, ale přesto maličké planety, planetky a komety. Jak moc lidé ztráceli díky tomu, že jejich technologie jsou tak zastaralé a pomalé. Díky tomu, že stále vysílají do vesmíru obyčejné rakety s několika jedinci, zatímco my tu létáme skoro rychlostí světla...

,,Nad čím přemýšlíš?" zeptala se Gamora.

,,Jak mi to všechno bude chybět," sklesle jsem opáčila. 

,,Co přesně?" zajímal se Quill.

,,Toto. Vesmír. Ta rychlost. Vy. Naše cesty. Dokonce i ty naše ne úplně legální dobrodružství," zavzpomínala jsem na jednu věc, která se stala teprve včera. Strážci se mi rozhodli udělat výlet na rozloučenou... Musela jsem se usmát.

,,Myslíš na to stejné, na co myslím?" také se usmál Peter. 

Trochu jsem se mu pohrabala v hlavě a odpověděla: ,,Úplně do detailů." On mě za to trochu propálil pohledem, ale pak jsme společně začali vzpomínat...

Flashback

,,Myslíš si, že to je dostatečně šílené?" zeptala jsem se. 

,,Ano! A ty si to rozhodně zasloužíš! Jsi nepostradatelná členka týmu a když už musíš zpátky na zem, tak se s tebou chceme rozloučit v plné parádě!" zakřičel Mark. 

,,Dobrá, ale kdyby se něco stalo, můj nápad to nebyl." vymluvila jsem se.

,,Ale byl!" nechtěl uvěřit Drax.

,,Draxi, to je něco jako taková metafora. Samozřejmě, že se nic špatného nestane, ale kdyby jo, tak za to nebudeme moct," vysvětloval Peter. ,,Ale-" 

,,Já jsem Groot."  

,,Vidíš Draxi, už i klacek to pochopil,"  otráveně řekl Star-lord. 

,,Lidi, přišli jsme sem za zábavou, takže se přestaňte hádat a nasedněte do svých kosmoscooterů, nebo vám vyrvu voči z těch vašich hnusných palic!" Jako vždy, Rocket nikdy nesmutní a dokáže všechny motivovat, zastrašit a většinou i naštvat. Ale jak sám řekl, vzali jsme ty scootery, každý jeden a po chvíli jsme doletěli na Morag. Je to opuštěná planeta na které celou dobu prší toxické deště. Peter to tu prý už zná, právě tady získal Orb, ve kterém se nacházel fialový kámen síly, z kterým jsme měli tolik problémů. Ale vlastně díky němu jsme nyní Strážci Galaxie... 

Připravili jsme se u rozlehlé pustiny, nějakého bývalého moře. Je to skvělá lokace pro to, co budeme právě dělat. Vyrovnali jsme své scootery do jedné řady, hrajeme přeci fair play, nastartovali jsme je a Gamora začala odpočítávat.

,,3... 2... 1... Teď!" Ozvalo se hlasité písknutí a my všichni jsme vyrazili ve stejnou vteřinu. 

Za nedlouhou dobu jsem se dobojovala... úplně dozadu. Přede mnou se hnala i Mantis s Kraglinem, kteří byli v pilotování stokrát horší než já. . Ale v tu chvíli to tak důležité nebylo. Začala jsem si skoro naposledy užívat té rychlosti a volnosti. Letěla jsem prostorem, časem... 

A pak mě něco popadlo. Uchopila jsem páku rychlosti a silně za ní zatáhla. Pořád nic. Ale byla jsem přeci jen jedním z nejlepších hackerů na světě. Vzala jsem si pro změnu řídící pult a rozhodla se ho prozkoumat. A doopravdy se mi to vyplatilo. Po zmáčknutí několika tlačítek a zadání lehkého kódu se mi podařilo odbourat rychlostní omezení.

Rychle jsem se probojovala úplně dopředu. V zrcátku jsem uviděla opravdu překvapené pohledy ostatních a zvednutý prostřední prst Quilla, který se donedávna úspěšně držel na prvním místě. Byl to jeden z nejlepších, ne-li úplně nejlepší pilot v Galaxii. A hned za ním byl asi Rocket...

Do cíle jsem přes všechno dorazila jako druhá. Hned, jak jsem zastavila jsem však pochopila, že je něco opravdu špatně. Kolem Peterova scooteru stalo ještě nějaké zařízení a nevypadalo moc přívětivě. Zářivě žlutá věc s dlouhými paprsky... Strážník z Xandaru. Jen to ne!

Nakonec jsme se neměli čeho bát. Byl to jeden Peterův... kámoš? Asi. Doteď jsem to úplně nepochopila, ale skončilo to odebráním ne úplně našich kosmoscooterů a také menší pokutou. Kolik to bylo? Tisíc unitů? Si myslím, že nám udělal skupinovou slevu.

,,Toto je ta slavná Terra? Vypadá úchvatně..." pochválila Gamora a já se znovu podívala z okna. A opravdu. Sice už ji takto nevidím poprvé, ale je to nádherné. Všechna ta tmavá modř a bělostné mraky...

,,Ano je." Vycítila jsem v hlase Marka smutek.

Mark... To je kapitola sama o sobě. Do dneška mu děkuji za to, že mě vytáhl odtud, kam právě mířím. Bez něj bych tam pořád hnila a truchlila ze ztráty kamaráda. Nemůžu to brát tak, že on je pouhou náhradou, je úplně jiný člověk. Je to takový citlivý snílek. Vždy se nachází mimo realitu.  A když se do reality někdy vrátí, tak nadělá moc blbostí. Nechtěla jsem o tom přemýšlet. 

Raději jsem k němu opatrně přišla a objala ho. On mě objal nazpátek a začal mi brečet na rameno a já se jen tak tak udržela, abych se nerozbrečela také. 

,,Takže Marku, ty si jí zabereš pro sebe a nám se nedáš s ní rozloučit?" zavtipkoval Quill. Já jsem se rychle odtáhla a běžela jsem za ostatními a s každým jsem se postupně objala.

,,Jak už jsem říkala, budete mi opravdu chybět. Ty naše chvilky jsou opravdu nezapomenutelné a vy jste ten nejúžasnější tým, ve kterém jsem kdy byla." 

Všichni souhlasně přikyvovali, ale pak se Gamora zeptala: ,,Ty jsi někdy byla ještě v nějakém superhrdinském týmu?" Na odpověď jsem jen s úsměvem zavrtěla hlavou. Nechtěla jsem nikomu z nich lhát, ale nenáviděla jsem vypravování o své minulosti. To nikdo z nás. Vždy jsme spolu přemýšleli jen o tom, co je teď a co bude zítra. 

,,Takže se na svoji planetu přemístíš? Není to nebezpečné? Nechtěla by ledová dívka pomoct?"

,,Ne, děkuji Mantis, ale zvládnu to. Kdybyste tam letěli se mnou, vzniklo by mnoho potíží."

Ostatní smutně přikývli na souhlas.

,,Eh... Lidi, vím, že je to smutné, ale je utrpením se na vás takto dívat. Neloučíme se přeci navždy! Jednou nás cesty rozhodně dají dohromady... A taky najdu způsob, jak vás kontaktovat. Vlastně já dala Markovi svoje číslo, takže zkuste nějakým způsobem dostat signál do vesmíru, nebo prostě najděte Něco." 

Pak jsem se k nim ještě jednou rozběhla, dala jsem jim balíček, který jsem u sebe nedávno schovala a pak jsem jim začala mizet před očima.

Za několik minut jsem se ocitla v tmavé, špinavé uličce New Yorku, která se nacházela nedaleko mého možná už bývalého bytu. Nadechla jsem se místního vzduchu a vyrazila vstříc mému osudu...

Po celkem dlouhé době přicházím s druhou kapitolou této knihy a také se začátkem něčeho nového a velkého. Můžete tu čekat opravdu cokoliv a kohokoliv, ale já doufám, že právě ta cesta, kterou vás v příštích kapitolách provedu, se vám bude líbit. 

Zatím ahoj!