2 213

Kde to jsme?

A nakonec, 22. srpna roku 2213, přistál černý transportér i před našim domem. Na tu chvíli nikdy nezapomenu. Z transportéru vystoupili tři muži v černých oblecích a vydali se k našim dveřím. Chvíli se nic nedělo, a pak už jsme slyšeli jen cvaknutí zámku a kroky.
To je vše, co si z toho momentu pamatuji. Nevím, jestli to bylo šokem, nebo jestli nám nějak vymazali paměť, každopádně to ale měla být má poslední vzpomínka na tu dobu, kdy jsme s Emili ještě byli na svobodě.

Když jsem se konečně probral, nevěděl jsem, kde jsem. Byla to jedna malá místnost. Na stropě bylo pouze jedno malé, blikající světlo a nikde žádná okna. Jak jsem se tak rozhlížel po místnosti, všiml jsem si Emili, která ležela na druhé straně místnosti a stále se neprobrala. Přesunul jsem se k ní a zkontroloval jí tep. To byla jediná věc, co mě napadla udělat. Srdce jí bilo normálně a dýchala. Neměl jsem v tu chvíli moc na výběr, prostě jsem čekal a doufal, že se probere. Mezitím jsem zaregistroval, že na jedné straně místnosti jsou dveře. Nevšiml jsem si jich hned. Jejich barva splývala se stěnou. Než jsem však stihl něco udělat, začela se Emili probírat.

,,Díky bohu," řekl jsem si, ,,už jsem se bál, že se neprobereš."

Chvíli jsem tam jenom tak leželi a objímali se. Čekal jsem, než se z toho všeho Emili vzpamatuje.

,,Kde to jsme?" zeptala se vyděšeně.

,,Já nevím Emi, ale jsou tu nějaké dveře." Rozešli jsme se ke dveřím, nebyli zamčené, ale nic nového jsme se za nimi nedozvěděli. Byla tam krátká chodba a další dveře. Až za nimi už se dalo něco vypozorovat.  Bylo tam hodně lidí, nikdo z nich se s námi ovšem nechtěl bavit.

Pouze pár jedinců vykřikovalo, ,blíží se to!" Ale co se blíží? To kdyby jsem věděli.
Chvíli jsem procházeli budovu. Vypadalo to tu strašně. Stěny byly počmárané různými nápisy a skoro všude, kam jsme vešli na sebe všichni vzájemně křičeli. Byla to opravdu velká budova a trvalo dlouho, než jsme konečně našli cestu ven.

I venku bylo spoustu lidí, kteří na sebe křičeli, stejně jako ti vevnitř. Měli jsem strach. Nebylo to moc přátelské prostředí a výkřiky, o něčem, co se blíží nám to moc nezpříjemňovali.

Raději jsem šli dál od budovy i od těch lidí. Až jsme po chvíli došli k jakému si okraji tohoto areálu. Nebyl tam žádný plot nebo tak něco. Byla tam pouze svíticí čára na zemi. I když to tedy nebyla pouze čára. Měla bohatě zdobený vzor, do kterého byl zakomponován nápis ,,konec oblasti".

Chvíli jsem tam tak stáli, když se zezadu najednou ozvalo naléhavým hlasem: ,,nechoďte tam!"

Otočili jsme se. Za námi běžel starší muž.

,,Nechoďte tam," zopakoval zadýchaně, když k nám přiběhl, ,,vy jste tady nový, nebo proč máte tak bláznivé nápady?!"

,,Jaké bláznivé nápady? Kde to vůbec jsme?" zeptala se Emlili.

,,Takže jste tady nový. Vítejte v táboře číslo 23. Já jsem Dantus." S Emlili jsem se představili, ale dřív, než jsem se stihli na něco dál zeptat, začel obrovský rachot a ze střechy budovy začelo cosi vyjíždět.

Nevím, ani jak to popsat. Mělo to takový neurčitý tvar. Poté, co to vyjelo, začelo to bzučet a chvíli na to se objevil paprsek, který projel skrz celou budovu. Leaser zase zajel zpátky do budovy, kterou nijak nepoškodil, a Dantus na nás opět promluvil: ,, měli jsem štěstí. Tohle se děje každých čtrnáct dnů."

,,Jak to myslíte štěstí? Vždyť se nic nestalo" Emili nechápavě vyhrkla.

,,Že se nic nestalo?" pronesl Dantus, ,,tak se běžte podívat do té budovy, nikdo tam nezůstal. Ten leaser vždycky všechny zabije. Buď všechny, co jsou venku, nebo všechny, co jsou vevnitř. Měli jsem štěstí, že jsem byli zrovna tady. A za tu čáru nechoďte. Čekal by vás stejnej osud jako ty, co dnes zůstali uvnitř."

Nevěděli jsme co říct. Nestihli jsme mu ani poděkovat, protože hned po tom, co to dořekl, odešel zpátky k ostatním.

Byl to opravdu těžký den. Nikdy dřív bych nevěřil, že i já se tak lehce můžu dostat na takovéto místo. Člověk si nikdy nepřipouští, že by se mu mohlo něco stát, dokuď se to nestane. A pak najednou stojíte u velké tlusté čáry, která je okolo celé oblasti, kam máte dovolený vstup, a díváte se na to, jak před vašima očima zemře několik stovek lidí najednou. Ten pocit, že nikdy nevíte, jestli zrovna ten den je váš poslední, je strašný. Ale ten pocit, že víte, že odtuď není úniku, je ještě mnohem horší.