2 213

Psal se rok 2185

Léto roku 2185, co lepšího si přát.Bylo to krásné léto. Venku voněli kytky a stromy, slunce krásně svítilo a na svět vylézl jeden nový kluk. Ano, ten kluk jsem byl já, Knark.

Sice mě úplně neplánovali, ale i tak mě měli všichni rádi. A co bylo nejlepší? Hned dva týdny po mě se našim sousedům narodil syn, Dahun.

Ani nevím, kdy jsem se vlastně poprvé setkali, ale od té doby, co jsme se potkali, jsme byli nejlepší kamarádi. Ale hlavně nejlepší bylo, že jsme měli společný plot, takže jsem si vždy mohli hned všechno říct. Ať už se jednalo o to co je nového, nebo o to, když se jednomu z nás něco stalo.

Hráli jsme spolu i spoustu nejrůznějších her, které jsme si vymysleli. Například to, kdy jsme si vytvořili dausy, to jsou takové létající bubliny, a soupeřili, kdo z nás dokáže doletět dál, než mu praskne. A když už jsem nevěděli, co dělat venku, jednoduše jsme si šli hrát do virtuálního světa. Na tom bylo vždy nejlepší to, že jsme se navzájem nemohli zranit, takže jsme vlastně mohli dělat úplně cokoliv.

Mé dětství bylo fajn a i celý zbytek světa byl v tu dobu fajn. Lidí sice bylo hodně, ale jelikož se začínal kolonizovat Mars, tak se spousta lidí stěhovala tam.

Hledali nový smysl života, jak rádi říkali. Nevím, jak dopadli, jestli našli, co hledali nebo jestli se tam měli líp než my tady. Co ale vím je, že ta cesta nebyla vůbec bezpečná.

Po cestě na ně čekalo spoustu nástrah. A to ne jen při letu, ale už tady na zemi, když chtěli odletět. Museli vždy vyplnit spoustu papírů a rakety byli ze začátku velmi nespolehlivé. Dokonce to chvíli bylo tak zlé, že každá desátá se nějak poškodila ještě dřív, než stihla odletět. Ale nejhorší na tom bylo to vědomí, že pokuď odletíte, tak už se nejspíš nikdy nevrátíte zpět na zemi.

Jak roky plynuli tak, jsem dospíval. Prošel jsem si školkou. S menšími problémi jsem prošel základní školou a přišel čas přihlásit se na střední.

Vždycky jsem rád něco vyráběl a ve všem jsem se musel šťourat, takže moje rozhodnutí bylo jasné. Byla to škola, kde jsem se naučil všechno od základu, jako je práce s pylníkem, až po pokročilou robotiku a technologický vývoj. To tam jsem postavil svoje první vznášedlo. Ale i přes to všechno nejvíc mi změnila život až potom vysoká.

Tam jsem začel všechny svoje velké projekty, tam jsem zjistil co všechno dokážu. Ale hlavně, tam jsem potkal Emili.

Kdo je Emili ptáte se? To je ta nejlepší holka na světě. Nikdy jsem nepotkal žádnou holku, která by byla tak jedinečná jako ona. Jen jsem si nikdy nebyl jistý, jestli je to dobře nebo špatně.

Často jsem spolu chodili ven, jen tak sami dva, povídali si. Až nakonec, jednou když jsme byli v kině, tak tam byla romantická scéna.

Nevím proč mě to tenkrát napadlo,ale udělal jsem to. Bez zbytečných otázek a sebepřemlouvání. Políbil jsem jí. Jediné mé štěstí bylo, že ona byla stejně trhlá jako já a nedala mi hned facku.

Nakonec to dopadlo tak, že téměř po třech letech, co jsme se znali, stačila jedna pusa a týden na to jsem jí požádal o ruka a řekla ano.

V létě roku 2208 jsme měli svatbu.Ale nebylo to jen Emilino příjmění, co se ten rok změnilo. Ten rok si nejspíš pamatují úplně všichni.

Tenkrát se změnilo státní zřízení po převatu organizovaným tím který si nechával říkat Zorg. Ten rok se všechno změnilo. Začela velká vlna emigrace, ale ne jako ve dvacátém století, tenkrát to bylo jednoduchém, stačilo překročit hranice do jiného státu. Ale utéct když diktátorovi patří celá planeta nebylo tak jednoduché.

Spousta lidí odletělo na Mars, dokuď byla ještě možnost. Všichni věděli, co bude následovat pro ty, co zůstanou. Já jsem neodletěl ani Emili, ani Dahun. Možná to byla chyba. Ale musíte si uvědomit že, i když to tu nebylo dobré, byl to stále náš domov.

Ale hlavně, víc jak polovina lodí byla sestřelena dřív, než opustila oběžnou dráhu země. A co je nejsmutnější, na jedné z těch sestřelených byli mí a i Emilini rodiče. Od téhle chvíle už jsme na to byli jen my dva.