Josefína

Cigarety

Kapky slané vody stékaly proudem po sinavém kusu svalů. Ležel bezmocně, v mých očích hledal kousek naděje. Jak? Jak jsem mu ji mohla dát, když sama jsem byla zmatená. Hledala jsem nějaké vysvětlení. Zníčené tělo upoutávalo pozornost mých očích. Mých mokrých očích. Co teď? Černou tmu doprovázel můj nářek a nic víc. To nic bylo zničující. Pohladila jsem
jeho zrůžovělou tvář. Ponořila jsem ho do mé náruče, cítila jsem jak se vytrácí jeho dech. Ozvala se bolestivá rána, moje tělo se stalo neovladatelným a já se ocitla v tmavomodrém tunelu, který mě odnášel pryč z tohohle momentu.
Otevřela jsem oči ale přesto jsem se cítila slepá. Rukama jsem hledala umírající muže. Spocená a udýchaná jsem se vyhrabala z tlustých přikrývek. Chvíli jsem slepě koukala do stropu. Pravou rukou jsem nahmatala tu jeho a už po několikáté za poslední půl hodiny jsem kontrolovala každý prst, jestli náhodou některý nechybí. Popadla jsem cigarety z nočního stolku a vyšla jsem na balkón.
Zásadně jsem nekouřila, chodila jsem do nekuřáckých kaváren a restaurací ale najednou mě ta chuť toho v dětství zakázaného lákala. Hořkost cigarety se pomalu rozpouštěla na jazyku ale po chvíli mi zachutnala. Noc doprovázená kouřem se vytratila v panelových domech tohohle města.
"Kde jsou moje cigarety?"probudil mě z rušeného spánku. Každé ráno před, tím než odešel do práce vykouřil dvě až tři cigarety. "Na balkoně." Zabručela jsem do polštáře. "Že by mladá slečna porušovala své zásady?" Zeptal se provokativně. Mezitím do sebe ládoval suchý rohlík a nervózně hledal zapalovač. "Ne, mladá slečna jenom nemohla v noci spát." Když jej konečně našel plamínkem zapálil cigaretu a v jeho tváři se vyobrazil výraz spokojenosti. "Já vim. Já vim, že v ložnici nemám kouřit." Předběhl mě s mou typickou poznámkou. "ale, když už i ty kouříš, tak co by ti to vadilo? Musim už jít, než mi zas ujede bus. Zdarec." Nespokojeně jsem vyskočila ze zahřáté postele s peřinou zamotanou okolo nahého těla.
"A pusa by na rozloučenou nebyla?" Rychle se otočil a dal mi pusu. "Miluju tě!" Zakřičela jsem do liduprázdné chodby vysokého paneláku. "Já vm." Ozvalo se. Naproti mě se otevřely staré, oškrábané dveře s jmenovkou "Cibulka", vykoukl baculatý, plešatý a otrávený důchodce. Pan Cibulka. "Vás ne." Odpověděla jsem jeho nechápavému výrazu.
Po chvíli trapného ticha zabouchl, chodbou se nesl jeho hlas kritizující dnešní mládež.