Beznadějně zamilovaná.

Spousta věcí...

Za těch pár dní se stalo mnoho. Další povídání píšu až teď, protože jsem jela do Pardubic, s kamarádkou a pak ještě do Prahy. Víte... Honza pro mě není jen nějaký YouTuber MenT, je to pro mě člověk, který mi vždycky v tom nejhorším dokázal vykouzlit úsměv na tváři, vždycky mě rozesmát jeho naprosto dokonale ironickým humorem. Je to pro mě kluk do jehož pomněnkově modrých oči jsem se zakoukala... Ale taky je to furt kluk, který je ode mě daleko, nemám šanci ho více poznat a spousty dalších věcí... Abych se vrátila k začátku, do Pardubic jsem chtěla z jednoho důvodu, chtěla jsem mu něco předat, ať už osobně či neosobně. Zkoušela jsem mu psát, ale žádná odezva mi nepřišla, tak jsem z toho byla v celku zklamaná, ale když jsem mu onu věc nesla večer k jeho baráku, svítilo se v jednom jediném okně... zelená místnost a z otevřeného okna jeho hlas. V tu chvíli jsem byla jako přikovaná a jen poslouchala jeho hlas, nevěděla jsem co říká, a bylo mi to jedno, šlo jen o hlas. Když se v pokoji zhaslo, rychle jsem to dala k plotu a popošla dál. Když kolem mě projel taxi a já se za ním nachvili otočila, byl tam, šel k tomu taxíku.
Další den jsem byla ráda, že to má, ale taky jsem byla trochu zklamaná, že stále žádná zpráva. Pak mi ale kolem poledne, přišla na Instagram zpráva, která mi zlepšila celý den.
Ale i přes to všechno, ve mě stále něčí bojovalo, stále jsem na to všechno musela myslet. A nejvíc mi v hlavě běhalo to, že bych si strašně přála, aby tohle všechno věděl... když jsem seděla ve vlaku na cestě do Prahy, tak jsem jen čuměla do blba a stále si to všechno přebírala v hlavě, jestli jsem to neměl udělat jinak, jestli jsem mu neměla zkusit napsat, nebo něco...
Já nevím...