Beating of your heart [Dramione]

17. kapitola

Ohromeně na něj zírala a snažila se vzpamatovat. Jenom podivně vzdáleně si uvědomila, že přestala dýchat, ale nedokázala se přimět ten stav nějak změnit. Ne když jí v uších ještě zněla jeho slova, ne když stál před ní, tak pevný a přitom zranitelný...

"Nechci, aby sis začínala s Mattem." A ona... co chce vlastně ona? Nevěděla to...

"Chci tě, Hermiono... potřebuju tě!" On, Draco Malfoy, že chce ji? Tak moc, že dokonce tvrdí, že ji potřebuje? Tomu se jí nechtělo věřit. Nebylo možné, aby on, bradavický idol mnoha a mnoha dívek, toužil po ní!

Její tělo si konečně uvědomilo, že bez vzduchu se dlouho neobejde, a vrozené pudy sebezáchovy ji přiměly rozkašlat se a nadechnout se. A s přívalem kyslíku zřejmě přišla i její ztracená schopnost myslet a reagovat.

"Cože?" vyhrkla. Nebyla to zrovna nejlepší reakce, to věděla, ale potřebovala to od něj slyšet znovu. Potřebovala vysvětlení, uspořádat si myšlenky a rozhodnout se, co chce udělat... a přimět se udělat to.

Vypadal zničeně, naprosto zoufale a ztraceně, když se roztřeseně nadechoval, aby jí odpověděl. "Chci s tebou chodit, Hermiono," vypravil ze sebe tichým, rozvážným hlasem. "Je to tak špatné? Tak nepochopitelné? Jo, možná jo, ale to na věci nic nemění. Myslím... bohužel už asi nedokážu dál žít jen jako tvůj kamarád."

"Takže je to buď anebo?" zeptala se. V krku se jí usadil těžký knedlík a podle toho taky zněl její hlas - chraptivý a tlumený.

Draco na okamžik zaváhal, viděla na něm, že se bojí následků. Pak se dlouze nadechnul, zřejmě aby sebral odvahu, a přikývnul.

Lehce kývla hlavou a zavřela oči, aby si to mohla lépe promyslet. Draco Malfoy chtěl být buď její přítel, nebo nic... Zkusila si představit život bez něj, ale nešlo to. Nevěděla přesně jak a kdy, ale vryl se jí pod kůži a byl jakousi její součástí. Pak si představila opak, sebe a Draca jako pár, a musela bojovat s úsměvem, když se jí zatajil dech a rozbrněly ji konečky prstů.

Pak přišla na tak překvapivou věc, že ji to donutilo zalapat po dechu a prudce otevřít oči.

Draco před ní stál a vypadal, jako by si už byl jistý, že prohrál. Jinak si nedokázala vysvětlit jeho téměř zmučený výraz, zasmušile stažené obočí a lítostivě pokleslé koutky rtů. Jen v jeho očích ještě svítily jiskřičky naděje, které se zatím odmítal úplně vzdát.

"Takže našemu přátelství je konec," promluvila šeptem.

Špatně to pochopil. Poznala to, protože sebou trhnul a v očích zůstala jen bolest z porážky.

"Říkal jsi buď přítel, nebo nikdo?" zeptala se. Předtím to bylo jen zkonstatování skutečnosti, žádné konečné rozhodnutí, a ona doufala, že si to uvědomí.

Tváří mu probleskla naděje, kterou téměř okamžitě zaplašil, aby ho pak odmítnutí nesrazilo z ještě větší výšky a nezpůsobilo mu mnohonásobnou bolest.

"Buď anebo?" naléhala.

Zdráhavě přikývnul a nerozhodně přešlápnul. "Ano, ale..."

"Dobře," přerušila ho a zamyšleně si poklepala na rty. "To abych zavolala Mattovi..."

Viděla, jak téměř zděšeně ztuhnul a dech se mu na okamžik zadrhnul. Ale nemohla ho nechat zdrceného dlouho, když jí se chtělo křičet radostí. Nehledě na to, že jí pohled na něj rval srdce.

Přistoupila k němu a zlehka se usmála, čímž mu pravděpodobně málem způsobila srdeční zástavu. Aspoň tak na okamžik vypadal. "Zřejmě jsem se právě zařadila do skupinky zadaných a bylo by vůči němu nefér neinformovat ho o tom. Když se tak snažil..."

Ohromeně ji sledoval a ze střídajících se emocí a výrazů v jeho tváři bylo vidět, že absolutně neví, co dělat. Několikrát otevřel pusu, aby něco řekl, ale ani jednou se k mluvení nedostal. Netušil, jestli to pochopil správně, a bál se tomu uvěřit. A tak jenom stál, civěl na Hermionu a čekal, jestli se jeho mozek dobere k nějakému finálnímu rozhodnutí, nebo bude dál zmateně běhat naprázdno.

Hermionu tím očividně pobavil, protože její úsměv se ještě rozšířil. "Políbíš mě?"

Několikrát zamrkal a ohromeně otevřel pusu, jako by se chtěl zeptat, jestli to myslí vážně. Pak se ale levý koutek jeho úst vyhoupnul výš v šťastném, byť ještě stále trochu nechápavém gestu, vzápětí ho následoval druhý, až se jeho rty roztáhly v radostném úsměvu.

"Myslíš to vážně?" zeptal se přesto.

Hermiona se zasmála a nevěřícně zavrtěla hlavou. "Polib mě!" rozkázala.

Nepotřeboval pobízet dvakrát. Přistoupil k ní blíž a lehce jí přejel dlaní po tváři, v očích téměř zbožnou úctu. Hleděla na něj se vzrušeným očekáváním, ale koutky úst jí pomalu klesaly, až se zastavily v lehkém, laskavém úsměvu. Nechávala mu dostatek času, aby se s tím vyrovnal, plně pochopil všechna svá i její rozhodnutí a mohl si to patřičně užít.

Automaticky zavřela oči, když sevřel její tvář v dlaních, a čekala se stejným vzrušením, jako by měl přijít její úplně první polibek. A Malfoy smetl všechna její očekávání, když přitisknul své rty na její a jenom tím ji málem přiměl vyskočit z kůže.

Nedokázala pochopit, jak jí to mohlo dojít až teď. Až potom, co jí on sám řekl, že ji chce, si uvědomila, že podvědomé vyhledávání jeho dotyků nebylo tak nevinné, jak si myslela. To, jak se cítila v jeho blízkosti, si vysvětlovala prostě tím, že ji zachránil - bylo celkem logické, že se bude v jeho přítomnosti cítit příjemně a bezpečně, když už jí jednou dokázal, že je schopný udržet ji naživu, ne? Nebo bylo stejně příliš neuvěřitelné přemýšlet o Dracovi jako o partnerovi?

"Nad čím zase přemýšlíš?" zamumlal jí do úst, zatímco rukama sklouznul až k jejímu pasu a přitisknul si ji k tělu.

Usmála se, lehce zavrtěla hlavou a obmotala mu pažekolem krku. "Už nad ničím," odpověděla, než se zase naplno ponořilado jeho rtů.