Beating of your heart [Dramione]

4. kapitola

Naklonila se ke své kamarádce, aniž by z něj spustila pohled, a něco jí řekla. Žena se zamračila a rozhlédla se po obsazených stolech. Když poznala, na koho se Hermiona kouká a o kom s ní zřejmě mluví, zablesklo se jí v očích a se šibalským úsměvem svou kamarádku postrčila směrem k němu.

Rozzlobeně přimhouřil oči a vrhnul na její vzdalující se siluetu vražedný úsměv. Ženská pitomá!

Pak zachytil drobný pohyb a upřel svou pozornost zpět na Hermionu. A všimnul si, že zvednula ruku a mává mu.

Zamračil se a nic neudělal, doufaje, že ji to odradí od kontaktu s ním. Neodradilo. Místo toho k němu vyrazila s přátelským výrazem ve tváři.

Kurva, tak tohle jsem totálně podělal. Asi budu muset přistoupit k variantě připoutat si ji k zápěstí a nepustit ji od sebe na krok...

Sledoval, jak se k němu blíží krátkými, rychlými kroky a snažil se nezpanikařit. Byla chyba sledovat ji a přestat si dávat pozor. Do háje, byla zatracená chyba, že sem vůbec šel! Měl to nechat na Potterovi, zůstat doma a pro jistotu za ní poslat Lunkyho!

Ty jsi takovej idiot, Draco Malfoyi, neskutečnej, obrovitej, sobeckej a neschopnej...

Stanula přímo nad ním. "Ahoj," pozdravila zvesela.

Idiot, dokončil o několik vteřin později.

Když jí neodpověděl, očima jí probleskla nespokojenost a drobný příslib zloby, ale nenechala se tím rozházet.

"Můžu?" zeptala se stále s úsměvem a bradou kývla k volné židli naproti němu.

Tentokrát chtěl promluvit, ale její chování k němu ho naprosto ohromilo. Většinu času, co se znají, se k ní choval jako k podřadnému odpadu, a ačkoli se ještě před válkou přidal na stranu dobra a trochu neohrabaně se jí omluvil, rozhodně nečekal, že se k němu bude chovat... takhle.

"Nemluvíš?" zeptala se pobaveně, když se bez jeho souhlasu posadila na židli.

Otevřel pusu, ale po chvíli ji zase zavřel. Do prdele... do prdele, do prdele, do prdele! Proč se, u všech svatých, pořád takhle usmívá?!

Najednou viditelně znervóznila. Zavrtěla se, uhnula očima na stranu, zastrčila si několik vlasů za ucho (téměř okamžitě se osvobodily a spadly zase na své původní místo) a olízla si rty. To poslední drobné gesto zaujalo Dracovu pozornost a nakoplo jeho představivost.

Svatá matko boží, má tak dokonalé rty!

"Uhm... dlouho jsme se neviděli," zamumlala a odvážila se znovu na něj pohlédnout.

Nedokázal oči od jejích rtů odtrhnout hned, a když se k tomu konečně donutil a zvednul trochu nepřítomný pohled, tvářila se překvapeně a omámeně. Aspoň on pro ten zvláštní výraz nedokázal najít jiné slovo...

Do posraného dračího zadku, ještě chvíli tady budeme sedět a všechno bude jistojistě v hajzlu! Pokud se mě nevydá hledat ona, já to časem udělám určitě...

Syčivě do sebe vtáhnul vzduch a prudce se napřímil. Překvapeně zamrkala, ale rychle se ovládla a vrátila se ke svému milému úsměvu. Ještě chvíli na ni zíral, v duchu proklínal všechno a všechny, a pak rychle vyskočil na nohy; židle od něj odskočila a s třísknutím spadla na zem.

"Promiň, budu muset jít," vyhrknul, postavil židli a poklusem vyrazil pryč. Ještě si všimnul, jak otevřela pusu a chtěla něco namítnout, ale když to nestihla, tvář se jí stáhla smutkem a oči se jí naplnily zklamáním a bolestí.

Draco zatnul zuby a dal se do běhu. Zabočil do první postranní uličky, kterou našel, a s úlevou zjistil, že o kus dál je místo, odkud se může bez problémů přemístit domů.

Objevil se ve své ložnici a téměř okamžitě se zhroutil na postel, protože se mu podlomila kolena. Po několika minutách si uvědomil, že se začíná dusit a neklidné lapání po dechu mu nepomáhá. Pokusil se uklidnit aspoň natolik, aby začal zase normálně dýchat. Věděl, že se zděšením a šokem ještě nějakou dobu nic nezmůže, takže se o to zatím ani nesnažil.

Představivost mu pracovala na plné obrátky a ukazovala mu jeden způsob, jak se Hermiona kvůli tomu jejich setkání dostane do potíží, za druhým. Pokoušela se o něj hysterie a on s ní se zatnutými zuby zarputile bojoval. Poslední, co teď potřeboval, bylo úplně ztratit hlavu.

Nevěděl, kolik času uplynulo, než se dokázal dát dohromady, protože se nedíval na hodiny. Nějakou dobu pak uvažoval, jestli o tom dá vědět Potterovi. Nepřišel na důvod, proč by se ho kvůli té chvilce měla snažit vyhledat, ale přeci jen... bude lepší říct jim to předem, aby mu, kdyby se něco stalo, pak nic nevyčítali.

Těžce se zvednul z postele a odpotácel se do kuchyně. Našel láhev skotské a pořádně si loknul. Alkohol ho zapálil v hrdle a pročistil mu hlavu. Upravil si oblečení a prohrábl si vlasy. Raději nechtěl vědět, jak po tom setkání s Hermionou vypadá.

Lepší už to nebude, pomyslel si a s kyselým úšklebkem se přemístil.

Zastihl rodinku Potterových přímo u oběda. Zatímco mluvil s Harrym, Ginny na chvíli odešla zabavit jejich tříletého synka Jamese. Potter na to měl stejný názor jako on - byl si jistý, že se ho Hermiona kvůli tomu nepokusí hledat (ačkoli taky věděl, že jí to bude vrtat hlavou), takže mu poradil, aby si s tím nedělal starosti. A pak ho přinutil zůstat u nich na oběd.

"Začínáme se nějak moc snášet," utrousil Draco, když čekali, až Ginny přinese jídlo na stůl. "A abych řekl pravdu, děsí mě to."

Harry se jen usmál. Jestli chtěl něco odpovědět, propásl příležitost, protože se ozval jeho syn. Něco drmolil Dracovým směrem a vesele se na něj přitom smál.

"Líbíš se mu," informovala Ginny blonďáka, pobavená zděšeným výrazem, který po ní vrhnul, když chlapec seskočil na zem a přitáhl si židli k němu.

Draco se zamračil a pohlédl na černovlasého klučinu vedle sebe. James Potter se spokojeně uvelebil na židli a vesele se na něj zazubil.

No bezvadný, jako bych toho už tak neměl na krku dost! Teď se do mě ještě zamiluje Potterův synáček...

Ale při pohledu na rozesmátého chlapce se dlouho nedokázal tvářit podrážděně a brzo se mu rty roztáhly do širokého úsměvu. Harry jen taktak stačil schovat posměšný úšklebek. Ty měkkoto!

Hermiona v první chvíli nedokázala potlačit zklamání a smutek, když se zvednul a utekl od ní. Hned potom se dostavil zmatek - nechápala, co udělala špatně, že ho přiměla k útěku. Byla jen milá a přátelská... když se jí před lety omluvil za svoje chování, odpustila mu, ale prostě nedokázala nechovat se k němu odměřeně. Ale teď byla ochotná s ním začít úplně od začátku a dala mu to dostatečně najevo. A pak od ní utekl...

Nezačal moc dobře, posteskla si a sklopila pohled ke stolu. Na druhé straně stál šálek nedopité kávy a vedle něj ležela...

Hermiona prudce vyskočila na nohy a málem shodila židli stejně jako před chvíli Draco. Přidržela ji za opěrátko a zabránila jí tak v pádu a rychle se rozhlédla. Spatřila ještě Malfoyova záda, ale už mizela za rohem. Byla si jistá, že se co nejdřív přemístí, navíc nohy měl dost dlouhé a podle všeho i rychlé, takže nemělo cenu honit ho.

Svěsila ramena a sklíčeně se podívala na věc vedle hrnečku. Černá kožená peněženka. Nepochybovala o tom, že patří Malfoyovi.

Páni, musela ho svým příchodem rozhodit víc, než si myslela, když tady nechal válet svou peněženku!

Nejistě si tu věc prohlédla a pak se pro ni zdráhavě natáhla. Určitě v ní má celé jmění... Na okamžik zauvažovala nad tím, že by peněženku nechala v kavárně, ať si pro ni dojde tam. Ale hned nad tím zavrtěla hlavou. Musí mu to vrátit osobně.

Teď jen kde ho hledat...