Mám právo na omluvu

Gunnarsen

Jako každý den jsem šla do školy. V neupraveném drdolu, v roztrhaném tričku a stejně tak i v teplákách.

Škola mě nebavila jenom kvůli jednomu prostému důvodu. Gunnarsen.

A ani teď se do školy netěším. Samé úkoly, facky, kopance, kruté nadávky. Toto se mi tu děje aspoň dva roky. Nidko mu nic neřekne, boji se ho stejně jako já jeho. Je schopný všeho.

Ted si říkáte..proč to nikomu neříkám. Protože by mě jinak Gunnarsen zabil..

Asi vám o sobě něco povím.
Jemnuji se Nikola Flower.
Jsem celkem malá blondýnka. Bude mi šestnáct. Chodím do stejné třídy jako Gunnarseni.
Mám málo kamarádů. Nikdo mě nemá rád. A přitom moje jediná kamarádka říká jak jsem super. Nechápu to.

Vešla jsem do šatny. Položila jsem si svou tašku na lavičku a začala hledat klíče. Když jsem je z té tašky vyhrabala otočila jsem se. Málem jsem dostala infarkt. Stál tam Martinus. Viděl jak jsem se lekla začal se smát. "Můžeš se posunout mám tu skříňku" řekla jsem mu klidně. "Ne to bych teda nemohl" řekl naštvaně. "Odprejskni, ty špíno nechutná" řekl dost znechuceně. Přitom když to říkal tak si mě celou prohlížel. Celkem mě to rozhodilo. Po tváří mi sjela slza. Rychle jsem ji setřela aby si ji nevšiml. "Panebože! ty si myslíš že tě bude někdo litovat když tu budeš bulet" řekl s výtlemem. "Jdi do hajzlu" Řekla jsem já celkem podrážděně .Hned co jsem to vyslovila mi na tváři přistála facka. "Co si to řekla!!" zařval na mě. "Můžeš už uhnout.. doprdele!!" zařvala jsem.
Dal mi druhou facku a zařval "Tak tohohle budeš litovat ty zmije jedovatá!!" Hned potom odešel. A to jsem si pak uvědomila co jsem tímhle způsobila.

Konečně jsem otevřela skříňku  přezula jsem si boty a sundala bundu. Zamkla skříňku a klíče si dala zas do tašky. Tašku přes jedno rameno a vyrazila jsem do třídy. Narážky na mě byli slyšet jak z leva tak z prava.

Sedla jsem si do lavice a nikoho nevnímala.

Doufám že vás to jako první kapitolu uchvátilo.Budu ráda za vote a komentář.