Nesmrtelný

2K 185 26
                                    

Seděla jsem na posteli a bradou jsem se opírala o kolena. Meethan přerovnával věci v našich zavazadlech a střídavě rozkládal a zase skládal černé košile.

„Proč tak morbidní barva?" zeptala jsem se. Otočila jsem prstenem na svém prsteníčku. Pořád mi vrtalo hlavou, kde bere Ochránce života tolik peněz.

Otočil ke mně hlavu. Přejel po mně pohledem. Můj vkus se s tím jeho nedal měřit. Po tom, co nám hospodská nabídla vědro s teplou vodou a já se konečně po dlouhých týdnech pořádně umyla, oblékla jsem si oblečení, které se mnou mělo putovat na Křižování hranic. Vytahanou, ošuntělou košili a černé volné kalhoty.

„Proč ty nosíš, co nosíš?" oplatil mi otázku. Zamyslela jsem se nad tím. Jenže tady nebyl důvod. Nosila jsem to, co bylo. Nevybírala jsem si.

Meethan konečně našel košili, která vypadala úplně stejně, jako všechny, které si prohlédl. „Jsem dcera švadleny a stejně nevím, čím se tahle košile liší od těch ostatních," poznamenala jsem. Ignoroval mě, přetáhl si košili přes hlavu a jeho svalnatá hruď se utopila pod záplavou černé. Znovu se na mě podíval. Opřel se zády o dveře.

„Černá je praktická," pokrčil rameny. „Není na ní vidět pot ani krev. Navíc mi sekne." Mrkl na mě a mně se přes všechnu únavu nahrnula krev do tváří.

„Takže ji nenosíš, protože je to barva smrti a smutku?" navrhla jsem, abych odvedla jeho pozornost od studu, který mě spaloval.

Viděla jsem, jak se nadechuje k odpovědi, ale pak se zarazil. Soustředění z jeho očí vyprchalo a on, jako kdyby se ztratil v představách. Ruce nechal založené na hrudi. Opřela jsem se o polštáře za mnou a povzdechla jsem si.

Od chvíle, kdy vzal do ruky ty zpropadené housle, jsem se nedokázala zbavit neklidu uvnitř své mysli. Chtěla jsem se ho na to zeptat. Kde se něco tak krásného naučil? Co to pro něj znamená? Jenže on mi nedal šanci. Každým svým pohybem, každým svým slovem mi připomínal, kým je. Jak by pro někoho takového mohla hudba být důležitá?

Zamrkal. Zhluboka se nadechl a sáhl do zadní kapsy svých kalhot. Hodil na postel, jen kousek od mých nohou, pouta, která mi kvůli koupeli sundal. „Nandej si je."

„Kdybych řekla, že to neudělám," začala jsem klidně.

„Vážně se mě na to chceš zeptat?" opáčil a pobaveně se usmál.

„Asi ne," povzdechla jsem si skoro pobaveně a natáhla se pro ně. Už několikrát jsem si je sama nandávala. Zajímalo mě, proč mě to nechává dělat, když ví o Fialové knížce. Možná jsem ji dokonce zahlédla v záplavě černých košil.

Tentokrát jsem své ruce nesledovala, když jsem pouta utahovala. Dívala jsem se na něj. Na to, jak mě bedlivě sleduje. „Jestli chceš vědět, jak dobrá v tom jsem, stačí se zeptat," navrhla jsem mu. Nějakým způsobem jsem věděla, že myslí na to samé, co já. Byl to zvláštně hřejivý pocit.

„Dokážeš se jich zbavit?" zeptal se tedy. Těšilo mě, že mě neodepsal a má se na pozoru.

„Kdybych to dokázala, už bych tu nebyla," přiznala jsem.

„Myslíš, že bys mi bez nich dokázala utéct?" pobaveně povytáhl obočí.

Sevřelo se mi hrdlo při té představě. „Možná ano." Nezněla jsem moc přesvědčivě.

Nadechl se, rychle přešel pokoj až ke mně. Sedl si na postel přede mě. Ani jsem nedutala. Oči mu potemněly, když otevřel pusu. Naprázdno vydechl a ušklíbl se. „Bae, je mi líto, že ti to musím říkat, ale musíš to vědět." Po zádech mi přejel mráz. Kdybych nebyla pevně semknutá v klubíčku a ruce neměla schované v klíně, třásla bych se. „Chci tě živou," začal ledově klidným hlasem a hypnotizoval mě pevným pohledem. „Ale, pro dobrý osud, pokud se znovu o něco pokusíš, zabiju tě," Možná jsem to tušila, avšak, když to vyslovil na hlas, mé srdce se stahovalo zlostí a strachem. Snažila jsem se udržet klidný a vyrovnaný pohled. „Porušil jsem kvůli tobě spoustu pravidel, ale nehodlám nechat utéct na svobodu někoho z Osudí." Naklonil se ke mně. Neopovážila jsem se pohnout. Věděla jsem, že mi neublíží, ale nedokázala jsem se oprostit od pocitu, že jsem opět v nebezpečí. Políbil mě na čelo. Zavřela jsem oči a po tváři se mi skutálela osamocená slza. „Dobrou noc, Bae."

Dotek smrtiKde žijí příběhy. Začni objevovat