Dotek smrti

Nemilovat

Jestli jsi zde a nečetl/a jsi kapitolu Nedlužit, vrať se prosím zpět. ☺
-----
„Bae," pronikl mi do snů tichý hlásek. Ignorovala jsem ho. Chtěla jsem se ještě chvíli unášet v představách, než mne do obličeje znovu uhodí realita s tím vším chladem a zmatkem. „Bae." Poznala jsem ten nakřáplý ostrý hlas.

Ucítila jsem na své zmrzlé tváři jeho teplý dotek. Něžně mi zastrčil pramen vlasů za ucho. Myslel si, že ještě spím, a já se pokoušela udržet srdce klidné, abych ho nevyvedla z míry. „Bae," zpíval mi do ucha téměř sladce. Jeho horký dech se mi rozlil po krku.

Snažila jsem se z hlavy vyhnat šimrání způsobené jeho temnou magií. Zajímalo by mne, jestli tuší, že, ať se pokouší svou sílu ovládat jakkoliv, pořád ji na své kůži cítím, když se mne dotkne.

Zamrkala jsem. Do očí mne uhodila běloba všude kolem nás. Otřásla jsem se, protože mým probouzejícím se tělem, projela náhlá vlna ochromujícího chladu. Rozmlžený pohled jsem upřela do Meethanovy tváře. Měl světlou pokožku. Ne tak jako já, ale pořád byla o několik odstínů světlejší než pokožka jiných Junčanů, které jsem znala. O to víc křiklavěji působili jeho uhlově černé vlasy. I husté obočí a dlouhé řasy z jeho tváře takřka vystupovaly. Jedinou nedokonalostí v jeho tváři se zdál být naštípnutý špičák, který mi občas ukázal v neobvykle širokém úšklebku.

Můj zrak se konečně přizpůsobil dennímu světlu a já si všimla, že sněží. Kuličky sněhu Meethanovi uvízly ve vlasech a na hustých řasách. Třpytily se na jeho kůži, až to vypadalo, že on sám hází odlesky. Asi si nikdy nezvyknu na to, jak sníh dělá všechno krásnější.

„Dobré ráno," pozdravil mě Meethan a bez jediného úsměvu se ode mě odtáhl.

Na pár vteřin mě zachvátila panika. Je naštvaný. Prohlédl si ten seznam a ví, že jsem ho četla. Zlobí se.

Ne. Nezlobí se. Šeptal mi tichý hlásek. Proč by mne jinak probouzel tak jemně?

Posadila jsem se a zády mi projela tupá bolest. Dřív, než jsem měla šanci rozkoukat se, přisedla si vedle mě Yewie. „Co si dáš k snídani?" zeptala se vesele. Netušila jsem, kde se v nich všech bral přinejmenším klid. Já byla pořád jako na jehlách vzhledem k tomu, že nás sledovali lovci lidí.

Protáhla jsem se a zívla jsem si. „Já nevím," postěžovala jsem si. „Třeba kaši?" navrhla jsem zvesela, i když mé nitro svíral podivný chlad, který, jak sem tušila, neměl nic dočinění s teplotou pod bodem mrazu.

„Dobrá volba." Rázně se zvedla, vykročila k ohništi. Zatímco mi připravovala snídani, pozorovala jsem Hizarda, který za ohništěm brousil zbraně a leštil pistole. Jako vždy kouřil cigaretu. Hnědé vlasy s rezavým nádechem měl na temeni hlavy sepnuté v nedbalý drdol. Jelikož neměl volné ruce, popel z cigarety mu ulpíval na vousech a společně se sněhem je dělal světlejší.

Letmo ke mně zvedl zrak a zamračil se. Ani tak jsem ho nepřestala sledovat. Nechápala jsem, jak s ním mohla dívka jako Yewie být. Netušila jsem, jak ho mohla milovat. Neznala jsem ho dlouho, ale stačila jen chvíle, abych pochopila, jaký je. Užíval si ovládat lidi svým darem, miloval být Meethanovou pravou rukou, nenáviděl mě za to, že mu kradu jeho pozornost. Dělalo se mi zle z pomyšlení, že by mne znovu nutil mluvit proti mé vůli.

Jenže tohle všechno chce Meethan, ne on. On tě nezabil a neodvedl od rodiny. To Meethan ti zamlčuje pravdu a to on tě nikdy nenechá odejít.

A Hizard uděl cokoliv, když mu to Meethan přikáže. To se mi stále zdálo horší.

Rozhlédla jsem se kolem sebe. Všechno už bylo sklizeno. Byli jsme připraveni k odjezdu. Jen uhasit oheň a naskočit na koně. Jen Meethana jsem nikde neviděla. Možná se opravdu zlobil a nesnesl ani pohled na mě.