Neopouštěj mne

14.

***Flashback***
V tu chvíli Lokiho otřásla husina. "Hm. Něco se stalo" řekl Loki, když se oblékal. "Radši pojedu zkontrolovat Ranka, mám divný pocit." Carlie se otočila "Pojedu s tebou." Oba se vydali na zastávku. Loki plný divného pocitu. Rank v bezvědomí před pramenem..
***

"Ta cesta je únavná" postěžovala si Carlie. "Hodina cesty, bože.." "Nojo, pojď, pospíšíme si." 

"Hele!" Carlie ukázala před sebe. "R-Ranku!" rozeběhli se za Rankem. Stále byl v bezvědomí. Jevil náznaky šoku. Bledost, bezvědomí, studený na dotek, studený pot.. "Nejspíše chytil infekci" konstantovala Carlie. "Musíme ho vzít domu a ošetřit ho!" rozkázala, vzala Ranka a naznačila Lokimu, ať jí pomůže.

Tma. Černočerná tma. "Kde to jsem? Proč mě tělo neposlouchá?" Rank se snaží pohnout, ale jakoby ho někdo, či něco drželo. "Ranku!!!" Zaslechl hlas. Ten hlas mu někoho připomíná. "B-babi?" Babka. Nikdy jí neviděl, protože zemřela před jeho narozením, ale stejně poznal její hlas. "Ooo můj vnoučku. Jak ty jsi statečný a vyrostl jsi." Před Rankem se zjeví stařena. Měří sotva metr šedesát. Její hlásek je jemný, tichý, ale přesto zřetelný. "Moje chudinko..." Lituje ho. "Babi?" "Ano, jsem tvoje Bábi. Víš, musím ti něco říci. V naší rodině, to znamená, z máminy strany, se tvoje.. jak bych to jen řekla, nemoc, či požehnání, objevilo již několikrát. Vždy to bylo u dvojčat. Naposledy to byl můj praprapradědeček a jeho bratr." Chvilku se odmlčela. "Nehleděla bych na to, jako na prokletí. Řekněme, že to je vzkaz. Vzkaz z ráje. Jako zkažené jablko. Eva ho též snědla a dostala rozum. Vše špatné je k něčemu dobré, chápeš?" Z Ranka již nevýjde ani hlásek. "Hleďme, hleďme." Podívá se na ruku, jakoby měla hodinky. "Můj čas je nyní u konce. Nezapomeň, bojuj a vytrvalost přinese ovoce."

Sen se pomalu rozplyne. Rank stěží otevírá oční víčka. První, co spatří, je vyděšený výraz Lokiho. Rank uhne pohledem, nechce se s ním bavit. "RAAAAAAAAAAAANKUUUUUUUUUUU" huláká na celý srub Carlie. "O můj božinku, konečně! Já se tak bála" vletí na něj a mačká ho hlava nehlava. Zcela zapomněla na jeho rány. "Au Au Jau Auu!" naříká Rank. "Ježiš, omlouvám se, jen.. Jsem hrozně šťastná, že jsi živ." Rank se tak kysele zatváří. "Proč bych neměl žít?" Carlie naznačí hodiny. "Byl jsi mimo celých 7 hodin! 7! Už jsme chtěli volat sanitku." Zabručí a ukáže ven na dosvědčení, že je tma. Jen protočí oči a snaží se zvednout. Udělá krok a kácí se k zemi. Carlie si zakryje oči a Loki ho chytí do náručí. Rank okamžitě zčervená a vytrhne se mu. "To je dobrý!" odsekne. Carlie se ihned po vzpamatování přiřítí a chytne Ranka. "Jsem nějaký unavený, půjdu si lehnout." Akční žena ihned nabídne, že ho doprovodí. Souhlasí.

V pokoji uloží Ranka a sedne si k němu na postel. "Emm. Ranku?" Carlie hledá slova pro vytvoření konverzace. "Co se stalo? Však víš, dnes ráno. Mezi tebou a Lokim." Jen se zakření. "Jsem unavený. Půjdu spát" Ona si jen povzdychne a odejde. Ve dveřích ještě prohodí pár slov. "Sice nevím, co se stalo, ale muselo to být vážný. Nikdy jsem tak Lokiho bez nálady neviděla." pronese smutně, zhasne. "Dobrou" zavře dveře.

Rank se překulí na záda. Rány ho bolí, ale už to není nejhorší. Napadne ho, že by se měl vykoupat. Vysouká se z postele. Ve vaně stráví snad celý večer. Bez myšlenek. Nahý si stoupne před zrcadlo. Pohledné na sebe. "Co jsem zač?" řekne si pro sebe. Oblékne se do boxérek a pyžama a zapluje do postele.

Jentak leží, nemá přehled o čase. Už je mu vše jedno. Zaslechne hlasy. Carlie a Lokiho. "Rank už určitě spí, taky už půjdu. Opravdu nechceš jít spát místo mě do postele?" Ujistí se mužský hlas. "Nene, to je dobrý, bylo by to hlavně divný, abych spala v jedné místnosti s klukem." Rank stiskne peřinu. To mu chybělo, ještě aby šel Loki do jeho pokoje. Však všichni víme, co se stalo minule. Potichu se otevřou dveře. Vykoukne do tmy Lokiho hlava, opatrně vejde a opět tiše zavře. Už má na sobě pyžamo, kterému Rank věnoval. Nasouká se pod peřinu a je opět nastolený klid. Jenom dva tichý nádechy a výdechy.

Po nějaké době, která se Rankovi zdála jako hodinová se ozve tichý Lokiho hlas. "Spíš?" Rank se jen otočí  zády k němu, nechce se s ním bavit. "Já... Já jsem blb." namítne tiše Loki. Hlas se mu třese. "Já, já nevěděl, co v tu chvíli dělat. Víš, měl jsem strach, ale přesto, přesto jsem věděl, že uvnitř té zloby jsi stále ty, ten roztomilý, hodný hoch, který by ani mouše neublížil." Zní, jako by každou chvíli se chtěl rozbrečet. Rankovi to přijde nesmírně líto. Po chvíli slyší popotahování. Brečí. To už Rank nevydrží. Pracně se zvedne, párkrát se zamotá a dojde k sousední posteli. "Můžu k tobě?" řekne, Loki se posune. Rank si vedle něj lehne a opře se o jeho rameno. 

Jen tak spolu tiše leží, nikdo se neodvažuje začít mluvit. Oba nechtějí tuhle chvíli promrhat. Nakonec se ozve Rank. "To já bych se měl omluvit, byl jsem na tebe strašně hnusný." prohlásí a zaboří si hlavu hlouběji k Lokimu. Cítí jeho vůni, která ho uspává. Po dlouhé době si konečně přijde v bezpečí. "Já-, já byl hrozně vyplašený, odpusť mi to, Loki." Rukou ovine jeho hruď. "Neomlouvej se, musíš to mít hrozně těžký, ale nezapomeň, že nejsi sám." Oba v tu ránu usnuli. 

Jak krásný pohled to na ně musel být. :)