Dívka, co se neměla narodit

16.

Kuchařské umění našeho kuchaře je nedocenitelné. připravil nám výborné palačinky. Už dlouho jsem se tolik nepřecpala. Cítila jsem jak se mi kůže na břiše napíná pod tlakem plného břicha. Max snědl asi tři a měl dost. Já jsem snědla deset a až jedenáctou jsem završila mou snídani. Seděl naproti mě a s laskavým úsměvem na rtech a láskou v očích mě pozoroval. "Má drahá, ještě jsem neviděl dámu se takto nacpat."  Oznámil mi s pobavením. Opřela jsem se do židle, hlasitě odfoukla a vyplázla jsem na něj jazyk. 

"Můj pane, chtěla jsem hned po snídani vyrazit, ale obávám se, že by se pode mnou Eridor skácel, takže mi dejte tak hodinku. 

"Má paní, rád vám tuto milou kratochvíli poskytnu, ovšem asi vás budu muset nechat o samotě, protože musím jít domluvit s generálem rozmístění vojáků. Můžeš jít do knihovny a pokračovat v té tvé knize." Usmál se na mě milým úsměvem. 

Přikývla jsem. Pomalu jsem se odvalila do pracovny, ale když jsem tam byla, na mou knihu jsem ani nesáhla. Sedla jsem si k bloku a psala a čmárala. ¨

Mou mysl zaměstnávalo, proč napadli zrovna vesnici, která je poměrně daleko od zámku a proč ne rovnou na zámek? Kreslila jsem si podle map rozmístění vesniček, tedy spíš městeček a malých vesnic. Mezi napadenou vesnicí a zámkem byli dvě malé vesničky a jedno městečko. Zakroužkovala jsem je červenou. 

Došla jsem si pro knihu, která byla zaměřena na to, co se ve vesnicích převážně vyrábí, chová a pěstuje. V napadené vesnici se především chová dobytek. V malých vesničkách šlo převážně o to samé, ne v takovém rozsahu, ale v podstatě ano. V městečku šlo o těžbu. Každou jsou zakroužkovala ještě jednou. Každá barva byla pro něco jiného. Nakonec jsem ale červenou vygumovala. Proč se zaměřili na vesnici, která je jen na chov? Nebyla ani nejblíže k hranicím. 

Opřela jsem se do křesla, když v tom vtrhl do knihovny Max. "Napadli další vesnici. Na západ od zámku..." Vyletěla jsem z křesla a utíkala jsem do ložnice. Rychle jsem na sebe naházela nějaké oblečení a vyletěla ze dveří. Naproti mě stál Max, který mě ale zastavil. "Nepoletíš tam takhle. Dojdi za paní Morissovou."

"Na to není čas! Draci tam beze mě nebudou! Nech mě jít!" Praštila jsem ho do ramene. Sklonil hlavu, ale pustil mě. Rozběhla jsem se k Eridorovi. 

Běžela jsem tak rychle, že jsem z nenadání byla ve stájích. Nasedla jsem na Eridora, otevřela dveře a vyletěla jsem. Vesnice nebyla tak daleko. Viděla jsem dým, který se v dálce linul. Letěli jsme k vesnici tak rychle jak to šlo. Když jsem se ohlédla spatřila jsem rudá křídla Luny. Zapískala jsem na prsty, tak silně, jak to šlo. 

Vítr mě vískal ve vlasech. Držela jsem se Eridora, jak to jen šlo, letěli jsem moc rychle. Byli jsme kousek od vesnice a já už viděla tu kalamitu, co tam způsobili. Všude oheň. Jako v předešlé vesnici. 

Přistáli jsme kus od vesnice. Když jsem sesedla z hřbetu svého draka, začala jsem křičet aby od všichni zmizeli dřív, něž se sem přiženou draci. Všichni na mě nevěřícně zírali, ale nakonec můj rozkaz uposlechli, zvláště když se koukli na oblohu a viděli na obloze draky. 

Měla jsem pocit, jako bych ti už zažila a taky jo. Dívala jsem se jak moji draci hasí ty nelítostné ohnivé spáry. Když však skončili nezbylo z městečka nic než hromada prachu a mokrých dřevěných částí zdí. Dohnalo mě to k slzám. Silné paže mě objali zezadu kolem pasu. Otočila jsem se a začala řvát Maxovi do ramene. Pak jsem ale zaslechla útržek rozhovoru a slzy v mých očích ztuhly. 

"Maxi, čím se tato vesnice zabývá?" Zeptala jsem se ho se smrtelně vážnou tváří. 

Trošku přimouřil oči. "Chovem dobytka, proč se ptáš?" Hlavou mi proletěla myšlenka jako blesk. Vykulila jsem oči. Teď když bylo vše hotovo, jsem měla čas přemýšlet a už to vím. 

"Všichni! Nasedněte na draky! Odvezou váš do nejbližší vesnice. Tam oznamte že ve jménu krále této země, vám mají pomoci. zítra si pro vás draci přiletí a budou vám pomáhat s obnovou vaší vesnice!" Max na mě nechápavě koukal. 

Podívala jsem se na něj a běžela jsem k Eridorovi. Vyšvihla jsem se na něj a letěla zpět k zámku. Max tam jen stál se svěšenými rameny, ale to teď bylo v pořadí. Tohle by mohlo situaci změnit. 

Cesta plynula neskutečně rychle a když jsem přiletěla domů ani jsem se neobtěžovala tím, abych Eridora zavřela. Běžela jsem rovnou do knihovny. 

Na svou nakreslenou mapu jsem koukla na vesničky - ty napadené. Obě byli chovné. Rychle jsem se přiřítila ke knihovně, kde byli zápisy o sousední zemi. Chvíli mi trvalo, než jsem našla co jsem hledala. Upíři, vlkodlaci... Většina obyvatel jsou upíři a vlkodlaci. Také jsou nejsilnější. Upíři potřebují krev. Čím více jí mají, tím více mají síly a vlkodlaci se živý masem. Bylo to jasné. Dopovali upíry krví a krmily vlkodlaky. Hodně vlkodlaků. Armáda. 

Vylítla jsem z knihovny a mířila hned k Maxovo ložnici. Našla jsem ho tam, jak tam stojí a sklesle mě pozoruje. "Na něco jsem přišla." Nadšeně jsem mu řekla. Jen na mě jemně pokývl a posadil se na postel, aby si sundal boty. "Co se děje?" Zeptala jsem se ho.

"Co se děje? Vážně Dio? Jako bych byl vzduch!" Bouchl botou o zem. "Jsem král, jsem vládce, jsem spasitel, ale pro tebe VZDUCH! Odhodila si mě od sebe jako štěně, přehlížela si mě a ještě se mě ptáš co se děje? Obdivuji tvůj zápal pro věc, ale nic to nemění na tom, že by ses mi mohla věnovat. Mám milion krát víc starostí a tohle jsem nikdy neudělal! Cítil jsem se jak odpad! Když jsem něco řekl, jako bych tam nebyl. Objal jsem tě a utekla si. Chápeš co to pro mě bylo? V jednu chvíli bys se mnou prolámala všechny postele v zámku a v druhou jsem vzduch? Co si mám myslet?" Oči se mu leskly. 

Slzy se mi řinuly z očí. Měl pravdu. Ať byl můj zápal jakýkoliv, neměla jsem se k němu takhle chovat. Pomalu jsem k němu přišla. Velmi opatrně, jako bych se bála že se s každým mým pohybem může vypařit. Došla jsem až k němu a zvedla jeho hlavu, abych mu viděla do očí. Z očí mu ukápla slzy. To mě zlomilo. Klekla jsem si před něj a přitulila se k jeho noze. Začala jsem vzlykat. Jeho ruka mi zajela do vlasů. Pak vstal, ale já se stále svíjela u jeho nohy. Bolelo mě to přiznání, že jsem ho úplně vytěsnila zmysli. Muže, kterého miluji a chci si ho jednou vzít.

Jeho ruce mi vklouzli pod kolena a on mě jemně zvedl čelem k sobě. Obmotala jsem kolem jeho pasu nohy a položila mu hlavu na rameno, aby neviděl můj pláč.  "Neplač. Nechtěl jsem tak bouchnout. Mrzí mě to."

"To mě to mrzí." Zamumlala jsem mu do ramene. "Ignorovala jsem tě. Ale to jen proto, že jsem nechtěla aby lidé víc umírali." Rozvzlykala jsem se znovu. 

"Já vím ty moje lásko. Jsi srdečná a to přesně na tobě miluji a proto vím že budeš dobrá královna, ale jen chci aby jsme stále byli MY a ne ty a moula co se za tebou táhne jako smrad." Pohladil mě po vlasech, ale zase rychle ruku vrátil na můj zadek a jemně zmáčkl. "Podívej se na mě..."

Neuposlechla jsem. Cítila jsem, jak se Max otáčí a pak už jsem jen ležela na zádech v peřinách. Lehl si vedle mě a vískal se mi ve vlasech. "Jsi tak krásná." Zašeptal mi do ucha. 

"Nejsem. Jsem hrozná. Upřednostnila jsem svoje odhodlání před láskou k tobě a..." Nenechal mě to doříct a jemně mě políbil na rty. Potom opatrně slízal každou mou slzu. 

"Tak na co si přišla?" Zeptal se mě a kousl mě do ušního lalůčku. 

Tělo se mi chvělo. "Co kdybych ti to řekla zítra?"  Oplatila jsem mu kouknutí. Max mi jemně zavrčel do ucha a to už jsem se neudržela. Překlopila jsem ho pod sebe a nechala ho, aby se se mnou vášnivě pomiloval.