Dívka, co se neměla narodit

13.

Ráno mě probudí omamná vůně. Ospale si promnu oči a protáhnu se. Pak konečně otevřu oči a vidím Maxe, jak leží a kouká na mě. Usměji se. Překulím se blíž k němu a přitulím se. "Máš hlad?" Zeptá se mě a vtiskne mi polibek do vlasů. 

"A jakej." Podívám se na něj a zavrtím se. Je nahý! Teda, má jen spodní prádlo, ale nahá jsem já! Bože! Rychle vyletím a navleču se do trička, které leží na zemi. Začne se smát. "Myslím že na tohle je pozdě. Snad se nezlobíš a nevadí ti, že jsem byl já ten první." Sklopí oči dolů a skousne si ret zevnitř. 

Sednu si mu na klín. "Včerejšek byl nezapomenutelný, bylo to dokonalé ve všech ohledech a to že si byl první, byl bys jím i tak, možná dýk, ale byl." Hladím ho po tváři a jeho oči se zalesknou. Přitáhne si mou hlavu k sobě a začne mě lehce líbat. 

"Musíš se najíst, za hodinu máš tréning." Usměje se na mě. Přikývnu, ale neslezu. Pomalu mi dá ruku pod kolena a druhou mě ovine okolo zad. Pomalu mě začne zvedat. Přitulím se k němu víc. Nese mě pomalu ke stolku v jeho pokoji, kde leží na talíři namazané palačinky marmeládou. V konvičce voní káva. Posadí mě na židli a sám si sedne na opačnou stranu stolku. S chutí se pustím do jídla. 

Palačinky chutnají skvěle a kafe je dokonalé. Oblizuji se. "Chceš ještě?" Zeptá se mě Max, který má na svém talíři ještě dvě palačinky. Hodím po něm pohled malého štěněte a usměji se. "Takže ano?"

"Musíš si myslet, že jsem strašně nenažraná." Skloním pohled na moje nohy. 

"Má drahá, nikdy bych se nestavil mezi tvojí lásku k jídlu, jídlo se mezi mě a tebe taky necpe." Začnu se smát. Max mi přendavá výborné palačinky na talíř a já se do nich s chutí pouštím. 

Když jsem s jídlem hotová, musím za paní Morissovou, aby mi dala věci na tréning. Docupitám dolů do šatny a zavolám na paní Morissovou. "Tady beruško!" Ozve se. Jdu směrem, kterým jsem slyšela ten hlas. "Tak, předpokládám, že si jdeš pro věci na tréning." Pohladí mě po paži. Usměji se nad tím milým gestem. "Tak tady broučku."  Podává mi leginy s vycpávkou na kolenou a mikinu. Natáhnu se do toho a mířím ven. 

George na mě čeká tam, kde včera. "Dobrý Georgi." Pozdravím ho.

"Slečno, půjdeme?" Zeptá se mě, ale na odpověď nečeká, Rovnou se rozejde k budově. 

Uvnitř budovy jsou nějací mladíci. George pískne na dva prsty a mladíci na něj vyděšeně vzhlédnou. Pokloní se a vyběhnou zadními dveřmi ven. "Tak začneme." Stoupne si přede mě. "Základní postoj, Dio." Udělám, co mi řekl. "Výpad!" Zakřičí a já hned udělám co řekl. Pak se vrátím zpět. "Výborně, nenechá se nachytat." Popojde ode mě. 

"Teď se přesuneme na něco trochu těžšího. Potřebuješ držet balanc a to tak, že dokonale. Vidíš támhleto?" Ukáže prstem na kladinu. Přikývnu. "Tak jdeme." Jdeme ke kladině. Na kladině jsme chodili ve škole. Vzpomenu si a přepadne mě smutek, ale dlouho na něj nemám čas. 

"Vylez na to." Znovu udělám, co mi řekne. "A teď po ní přejdi a pokaždé si na jedné nose sedni na bobek a druhou nech viset přes okraj, ano?" Přikývnu i když si nejsem jistá, jestli na to mám dost silné nohy, ale musím se snažit. Udělám první krok a pomalu se na noze snáším dolů. Noha mi podklouzne a já spadnu na kladinu. Dám si pořádnou ránu do třísla. Skousnu bolest a zvednu se. Vrátím se na začátek. "Tak a ve vlastním zájmu, dokud to nepřejdeš tam i zpět, nechoď pryč." Otočí se a odejde. Taky bych šla, ale ne. Musím se to naučit a budu pečlivá. 

Pomalu se vrátím na začátek kladiny a pokouším se znovu. Tentokrát to zvládnu a pomalu se zase vracím nahoru. Potom udělám krok a zkouším znovu, ale padám. Bolest se vrací, ale na druhé straně. Opět se vrátím na konec a zkouším to znovu. Podaří se mi udělat pět kroků, ale na posledním padám. Zatnu zuby a jdu na začátek. Asi na desátý pokos se mi povede kladinu přejít. Ale jsem tak nadšená, že mi to už jde, že to zkouším znovu. Ještě asi dvakrát spadnu, ale pak už to přecházím úplně bez problému. 

Nevím jak dlouho jsem tady, ale přecházím kladinu dokola, nadšená tím, že mi to konečně jde. Když v tom mě ze soustředění vyvede George. "Výborně, bál jsem se co se s tebou stalo." Zavrávorám, ale nespadnu. "Myslím, že tohle ti jde, ale máš slabé nohy, musíš cvičit víc." Přikývnu. 

"Jak dlouho jsem tu byla?" Zeptám se.

"Asi tři hodiny. Musíš být vyčerpaná." Podá mi ruce a pomůže mi seskočit z kladiny. 

"Spíš rozbolavělá. Strašně jsem si potloukla třísla." Skousnu si ret. 

"Tak pojď, lehneš si." Pobídne mě mile. Přikývnu a následuji ho. 

Když dorážíme na nádvoří, Max tam nervózně přešlapuje. "Kde si byla!" Oboří se na mě.

"Trénovala jsem." Přijdu k němu. Prudce si mě strhne do náruče a obejme mě v jeho medvědí náruči. Přitisknu se k němu.

"Když jsem tady George viděl pobíhat a ty nikde, měl jsem strašný strach." Přivine mě k sobě a stehnem mi narazí na přední část třísel. Zakřičím bolestí. "Co se stalo?" Vyděšeně na mě pohlédne Max.

"Cvičila jsem na kladině a padala jsem, trochu jsem si potloukla třísla." Přichoulím se k němu. 

"Pojď si lehnout." Zvedne mě do náručí a nohy se mi překříží. Zaryji si prsty do rukou a dám je od sebe. Položím si hlavu na Maxovo rameno a zavřu oči. 

Než se naděju ležím v posteli a max spí vedle mě. Musela jsem usnout. Pomalu se zvedám z postele, ale Max po mě čapne a stáhne mě zpět. Zakřičím bolestí. Nohy mě bolí a třísla snad ještě víc. "Omlouvám se, nedošlo mi to."

"Není to tvoje vina. Maxi není něco co mi chceš říct? Proč ses o mě bál, já myslela že je vše v pohodě." Lehnu si na břicho. 

Zhluboka se nadechne. "Dneska sem přiletěl jeden z tvých draků." Zpozorním. "Ta zelená dračice i mláďaty." Rychle vyskočím z postele a běžím do stájí. bolest je najednou pryč, zajímá mě jen to co se děje s mými draky. 

Dole ve stájích, jako bych věděla kam. Instinktivně otevřu dveře a uvidím zelenou dračici. "Bože, co tady děláte." Přiběhnu k ní a dám jí ruce na hlavu. Jemně jí hladím a pak...

Vidím  lidi, ale ne nejsou to lidi... V puse mají tesáky a oči jim rudě svítí. Plíží se okolo draků, kteří si jich nevšimli. A pak se tři z nich postaví za dračice, které by měli brzy rodit a zapíchnou je do slabin. Všichni draci se na ně vrhnou. Trhají je na kusy, ale co je to platné, dráčata nikdo nezachránil. 

"Jsou dráčci furt v těle maminek?" Zeptám se jí a ona přikývne. Nečekám. Max už stojí ve dveřích. "Letíme." Zavelím a běžím k cele s Eridorem. Vyskočím mu na hřbet a rozletím se do tmy.