Suicide? Never

2) Why do you hate me?

James nechápal co se stalo. Jeho rodiče se k němu i sobě vždy chovali hezky. Drželi se za ruce, ukládali ho do postele a chodili spolu do kostela.

Proto James stále nechápal proč našel svou matku ve vaně znečištěné její krví s podřezanými žílami.
Tehdy se jeho otec změnil.
Začal kouřit a hrozně pít. A když byl opilý tak křičel. Někdy ho bil.

Obviňoval Jamese ze smrti jeho matky.
Každý den mu to říkal. Psal mu to místo pozdravu na telefon. První slova co vždy slyšel když přišel domů byla: Je to jen tvoje chyba.

James byl ze začátku naštvaný. Patnáctiletý chlapec nechápal proč mu to jeho otec říká. Naštvanost se poté změnila na agresi a nenávist. Ta pak na bezmoc a ta na smutek.

Každým dnem dostával od svého otce příkazy typu: nestýkej se s nikým, dojdi mi pro pivo, zaplať mi  za bydlení atd..
Nedokázal mu vzdorovat. Po trestu co dostal když mu jen nepřinesl cigarety z kabátu který byl v předsíni se neodvažoval mu říct ne.

A jak šli léta tak James pomalu přestal bojovat. Přijmul obvinění a říkal sám sobě.

Je to kvůli mně. Zabila se kvůli mně. Je to jenom má chyba.
Takové chvíle většinou končily i krví na podlaze a šrámech na zápěstí.

Ale ani to jeho otci nestačilo.
Začal ho mlátit a obviňovat. Nyní mu nevyčítal jen smrt jeho ženy, ale i finanční situaci do které se ve skutečnosti dostali kvůli jeho pití.
Bil ho a jednou či dvakrát ho i zneužil.

James přestal chodit do školy. Přestal používat svůj telefon a celý den strávil ve svém pokoji. V jeho království samoty. Na místě kam se pomyslné zlo které ztvárňoval jeho otec nedostalo.

V noci to bylo horší. Otec vyrážel dveře do jeho pokoje nebo když byl extrémně opitý tak se do nich jen dobýval.
Svému synovi už dávno neříkal Jamesi. Teď už byl jen parchant, buzerant, bastard nebo děvka.

Teď bylo Jamesovi dvacet let. Ležel na zemi jejich koupelny. Polovina obličeje mu otékala a měl vylomený zub. Pohmožděná žebra a krví podlité oči.
Už nebyl schopný cítit nic. Bál se, že kdyby to dovolil tak ho otec zabije, jak ostatně často sliboval.
Natáhl se proto pro otcovu žiletku a jakoby v tranzu si vlezl do vany.
Možná by to mělo už skončit. Pomyslel si a provedl první řez.

----------------------

James se probral tři dny později v bílé místnosti. Jakmile se tak stalo tak na něj otec vyjel.
Začal mu nadávat, ptát se ho co si myslel a říkal mu, že ho přede všemi strašně zostudil.

Nakonec Jamesovi přislíbil vendetu a s nadávkami opustil nemocnici.

James díky otci v noci nemohl spát. Nechtěl se tam vrátit. Nesměl se tam vrátit. Už nikdy.

Proto se James v půl jedné ráno postavil, vkradl se do kanceláře jeho lékaře a ukradl tolik prášků na spaní kolik mohl.

Jeho smrt nebolela. Byla malátná stejně jako jeho život.

Sestra ho našla až dopoledne když mu nesla snídani.
O jeho smrti se nikde nemluvilo.
Nad příběhem zmučeného chlapce se mávlo rukou a vítr odvál slzy které chlapci tekly z očí když umíral.

Takových případů bylo v Washingtonu, celé Americe a vlastně celém světě mraky a přesto to všechno byly příběhy lidí kteří se svých životů vzdali.

James je nechápal do doby než pochopil jejich bolest.

Nic na rozloučenou nenechal. Neměl komu se omlouvat.

A tak James Petterson zemřel. Zničený vlastním otcem a vlastním světem.