Suicide? Never

1) Zapomění

Adrien Walter nebyl dokonalý. Nebyl ani ošklivý ani hezký. Jeho hnědé, rovné vlasy mu nepadaly do očí jako to je popsané v knihách, a oči byly nudně hnědé.
Snad jen v jednom z nich byla špetka medové žluté.
Miloval svého bratra a přitom ho nenáviděl.
Jeho bratr. Než přišel tak bylo vše v pořádku. Rodiče ho milovali a starali se o něj. Hráli si s ním, utěšovali ho a všímali si ho. Sebastian to změnil.
Rodiče ho adoptovali a o to víc svého nového syna pak milovali.

Dali mu co chtěl. Byl o rok mladší než Adrien a přesto byl ve všem lepší.
Měl lepší známky když se Adrien domů vracel se špatnými. A rodiče vždy večeřeli jen s ním. Na původního chlapce se zapomělo. Nyní tu už byl jen Sebastian. Jen ten malý chlapec z dětského domova.

Jeho bratr mu sebral vše co měl, a přesto ho Adrien miloval jako svého sourozence. Adrien miloval i svou sestru. Bylo jí už přes dvacet a byla vdaná.
Adrien miloval i své rodiče. I když mu každým dnem zaráželi dýku do zad, když ho považovali za ducha. Když chystali snídani pro tři. Ne čtyři, jen tři.
A jeho okolí se začalo chovat stejně.
A tak Adriena jednou v neděli napadla jedna věc. Když si o něm svět myslí, že je duch, proč se jím nestát?
Poprvé nad tím mávl rukou a zařadil to do složky šílených nápadů kvůli depresi.
Pak ho to, ale začalo napadat čím dál častěji.
Když si čistil zuby, když zíral do zdi a snažil se najít jakoukoli nerovnost, když se hroutil na zemi koupelny a rodiče ho z ní vyhazovali kvůli Sebovi dokonce i když po nocích dostával záchvaty úzkosti tak ho to napadalo.

A tak je Adrien teď tady.
Sedí u svého stolu a zírá na prázdný papír který jen čeká na jeho poslední slova. Ale Adrien neví co napsat.
Omlouvám se? Je mi to líto? Muselo to být? Není to tvoje chyba Sebe?

Byla to jeho chyba, jeho vina. Teď už Adrien prohlédl zkrz závoj bratrské lásky a zahlédl každý úsměv který věnoval ostatním.
On byl dokonalý. On byl nejlepší. Adrien byl ve srovnání s ním nic.
Nakonec se jen rozhodl zavolat sestře.
Nebrala to a tak jí jen nahrál zprávu na záznamník a vstal.
Byl západ slunce který šel vidět i přes nehostiné šedé mraky, které se na svět mračily z oblohy.
Adrien si jen vzal svou oblíbenou mikinu s logem Batmana a opustil dům. Věděl, že budovu z pálených cihel vidí naposledy, ale místo smutku pociťoval radost.
Otočil se zády k tomu domu kde prvních pět let žil než přišel Seb, a vydal se k moři.

Kdykoli když byla jejich rodina u moře tak Seb sbíral mušle. Adrien je kvůli tomu nenáviděl. Nenáviděl písek, nenáviděl slunce. Jen moře jeho nenávisti dokázalo vzdorovat.
Jen moře uneslo jeho bolest a samotu.

Když Adrien kráčel městem a zdravil ostatní lidi tak mu nikdo neodpověděl. Všichni ho považovali za ducha. V očích všech, kolem kterých prošel byl pouhým stínem.
Za chvíli Adrien došel na kraj útesu a podíval se na rozbouřené moře pod ním. Mořská pěna vypadala tak poklidně. Tak mírumilovně.

Adrien chvíli čekal jestli někdo nečekaně nevyběhne a nezavolá jeho jméno jak se to dělá ve filmech, ale nic takového se nestalo. A tak se Adrien nadechl a udělal krok do prázdna.

Prolétl vzduchem a s úsměvem a slzami v očích ukončil svůj život v hlubinách moře.

Jeho mrtvola se našla až týden poté když ho vyplavilo moře na pobřeží.

Měl pravdu. Rodiče nenahlásili jeho zmizení. Na jeho pohřeb přišla jen jeho sestra.

Nechápala jak se to mohlo stát. Jen jí bratr nahrál zprávu na rozloučenou  na záznamník telefonu.

Neřekl v něm nic konkrétního. Jen to, že už dál nemůže a že nechce abych se trápila já nabo Sebastian. Prý to není jeho chyba. Říkal ať na něj zapomenou.

A i když se sestra zapřísahala, že se to nikdy nestane.

Zapoměla.