V

Tamara

„Tady to bude," řekl Borax, když se s Ceradem zastavili před začátkem hustého lesa.

„Boraxi? Mně se už zase do žádnýho lesu nechce."

„Mně taky ne, ale můžu tam najít svoji dceru," odvětil Borax.

Cerad se podíval na mlčícího Boraxe:

„Jak si vůbec věděl, kde je?"

„Neustále jsem se o to snažil. Shromažďoval jsem o ní všechny informace co se našly. Zjistil jsem, kde bydlí a kde pracuje. Znám pár lidí, kteří mi v tom mohli pomoct."

„A nechybíš teď těm lidem?"

„Možná, ušklíbl se Borax, ale zatím nejsem pryč tak dlouho."

„Půjdeme?" navrhl Cerad.

Borax přikývl a sešel z cesty mezi stromy.

„Hledáme malé tábořiště, pokud budeme mít štěstí, vydala se na výpravu sama. Najít ty ruiny, které tu mají být by se taky hodilo, tam teď nejspíše je." Cerad zabručel, že rozumí.

Zatím však viděli jen stromy, listy, mech a jehličí a ke stanu se zatím nejvíce přiblížil velký balvan. To se ale změnilo, když vykročili na kopeček.

„Támhle něco je!" zvolal Cerad a ukázal na plátěnný stan.

Seběhli dolů a dostali se k tábořišti.

„Ohniště ještě doutná," poznamenal Cerad a Borax přikývl.

„Tak co tu máme, rozhlížel se Borax, košík plný hub, křesadlo. Hele podívej, šípy, hodně šípů."

„Ale žádný luk, všiml si Cerad, myslíš, že to je její?"

„Ne, pojď vypadnem odsuď, než se vrátí majitel.

*

„Tak to bylo zklamání, řekl Cerad, když už zase šlapali lesem, možná jsme na něj mohli počkat a zeptat se na cestu? Určitě ten les zná."

„Moc riskantní, zavrtěl hlavou Borax, co kdyby tě poznal? Odměnu by si určitě nechtěl nechat ujít. A navíc, třeba by si nás spletl s bandity a poslal do nás pár šípů hned jak by nás uviděl sedět na jeho stoličce."

„Hmm, zamručel Cerad, ale vůbec nevíme kam jdeme ne? Za pár hodin bude tma, máme jen sušené ryby a klidně se tu můžeme ztratit."

„Ale my přeci víme kam jdeme, usmál se Borax a podíval se na placku, jestli pokračují pořád na východ. Neznáš pohádky? Poklad je vždycky hluboko uprostřed velkého lesa."

*

„Jak se cítíš? prolomil Cerad po delší době ticho."

„Jak to myslíš?"

„No, jestli najdeme Tamaru, tak ji poprvé uvidíš po několika letech, co si myslí, že seš po smrti."

„Napjatě," odpověděl Borax po delší odmlce a víc už toho neřekl.

Cerad taky ne.

Delší dobu byl jediný zvuk, který slyšeli šustění listů a cvrlikání ptáčků, a proto se oba polekali když se ozvalo dopadnutí hozeného kamene hlasité zaklení.

„Do prdele!"

Borax se podíval na Cerada s širokým úsměvem v tváři a zářícíma očima:

„To je moje holčička."

Vzápětí se rozeběhl a Cerad ho následoval. Zastavili se a uviděli ženu, stejně snědou jako její otec, stojící vedle ruiny co vypadala jako polorozpadlá věž.