V

Suchary a ryby

Píp píp.

„A hele, zvolal Cerad, placka už je zase spojená s magií. Může nám ukázat, kudy jít za Tamarou."

„Počkej ukaž mi to," Borax vytrhl Ceradovi placku z ruky.

Cerad s ještě nataženou rukou opařeně stál a jen poslouchal Boraxovo "hmm" a "hmm," jak projížděl na placce zdější krajinu a potvrzoval si svoje znalosti kartografie.

„Musíme tudy jasný... Tady zahneme... Pak semhle..." huhňal si pro sebe Borax.

„Takže, přenocujeme tady, řekl Borax již normálním hlasem a ukázal Ceradovi místo na mapě, u Zeleného lesu. Větvy stromů nás snad dostatečně skryjí před nežádoucíma očima."

„Zelený les, jak originální."

Na tuto poznámku Borax nijak nereagoval. „A musíme pohnout, začíná být tma."

Cerad se ještě naposledy otočil na vzdálené město.

„Škoda, že jsem ani neviděl to věhlasné kino na Široké cestě."*

„Já jsem tam na jednom filmu byl a stálo to za prd." ukončil Borax Ceradův sentimentalismus.

S novým cílem v mysli se společně vydali chvátat k lesu. Pro Cerada byla chůze přírodou denní záležitostí a taky Boraxovi šlachovité nohy námaze dobře vzdorovaly. Tma neúprosně nastupovala, ale nakonec nalezli vhodné přespávací místo na kraji Zeleného lesa beztoho, aby si někdo z nich zlomil kotník o špatně viditelné kořeny nebo kameny. Když se konečně mohli usadit, kručení v břiše se nedalo dál ignorovat. Okolní stromy a keře jistě skrývaly hojné množství lahodných kořinků a bobulí, Cerad s Boraxem se však rozhodli sáhnout do hlubin batohů. Ceradovy zásoby pro nejvyšší nouzi a Boraxova neustálá připravenost daly dohromady pět sucharů pro každého.

Najednou byl klid. Půl dne utíkání vystřídal šum lesa, který se ukládal ke spánku. Cerad a Borax leželi na svých matracích, snažili se usnout. Aspoň Cerad se o to pokoušel. Soudě podle pravidelného nadýmání Boraxový hrudi Borax šťastně spal. Cerad sledoval jeho záda a týl hlavy se šedivém houštím, kterému říkal Borax vlasy.

Proč tu jsem? Proč ležím v lese, v noci, vedle nějakýho chlapa. Pravda, nejspíše mě zachránil před těmi strážemi, ale stejně. Já nechci být kouzelník. Já nechci ten svitek. Ať si ho vezme a jde si sním za dcerou. Chci dál potulovat po světě. Ale s tím je teď konec. Jsem hledaný zločinec.

Cerad si smutně oddechl a zárověň pousmál, nad jeho bezděčném zarýmováním.

To je v prdeli. Co bude až tohle skončí? Kdy to skončí? To se budu muset navždy skrývat? Odcestovat do nějaké divočiny? Co můj krámek s kuriozitama? Můj život už nebude jako dřív.

A proto tu jsem. Aspoň chci zjistit proč. Kdo po mě jde. Co znamenají ty svítící véčka. Jaktože jsem kouzelník. Proto tu taky ležím vedle Boraxe. Otázka, co vězí za slovem kouzelník, ho pálí minimálně stejně, jako mě. Věřím mu.

Nakonec se Ceradovi podařilo usnout. Spánek mu přinesl energii, kterou příšní den tolik potřeboval.

Probudilo ho dopadnutí malé šišky na čelo. Zvedl se z lehu a uviděl sedícího Boraxe, jak na něho hledí.

,,Tos hodil ty?" zeptal se Cerad naštvaně.

,,Ne, to ti strom přeje dobrý ráno a říká ať si zbalíš bágl a vypadneš z jeho lesa."

Chvíli na něj Cerad jen mlčky civěl, až se Borax rozesmál a vytáhl ho na nohy.

,,Tak už pojď, na tady máš zbylej suchar, nemáme čas."

,,No jo furt," odsekl Cerad, ale sám se musel pousmát.

Jemné paprsky vycházejícího slunce prosvicovaly větvemi stromů, až najednou les skončil a Cerad s Boraxem se dostali zpátky na zaprášenou cestu.

Putovali bok po boku. Boraxova mapa zůstala svitnuta v jeho batohu, stačila jim Ceradova placka. Tu a tam se krátce podívali, jestli jdou spravným směrem a zmatek se vytratil. Mnohem praktičtější, než neustále vytahovat nějaký papír. Potkávali se i s jinými cestovateli. Různí obchodníci je míjeli buď pěšky, na mezku, nebo rovnou s celou karavenou. Kapucou zahalení jedinci s mečemi u pasu a dokonce měli pocit, že, jednou či dvakrát, kolem nich prosvištěl šlechtický kočár.  Brzo museli řešit nepříjemný problém zvaný hlad. Nikdo z lidí, které dosud potkali, se na ně nepodíval dvakrát, přesto se do žádného hostince neodvážili. Řešení však přislo samo. Po jedné z mnoha křižovatek se ocitli kráčet na vozovce vedle líně se pohybujícího povozu a muže, který ho řídil. Nevyptál se moc, přišel by tím o možnost klábosit.  A tak Cerad s Boraxem poslouchali, s úsměvem přikivovali a přibručovali a brzo získali nového přítele na jejich společnou cestu. Pozval je, ať si sednou vedle něho na prkna vozu a podělil se s nimi o oběd. Sušenou rybou potěšený Cerad a Borax byli nanejvýš vděčný a vedle slov děkovali i mincemi. To povozníka rozveselilo ještě víc, a tak strávili společně i noc u ohně. Ráno spolu ještě pokračovali po hlavní cestě, kolem poledne se však Cerad s Boraxem museli s Dobromírem rozloučit. 

„No, tak příjemnou cestu do města jsem ještě nezažil pánové! Na, vemte si ještě každej pár ryb od Ludmilky. Trvám na tom! Ne, ne, to já vám děkuji, vážně. Víte, jak se mi tahle cesta vždycky protiví? Každej rok tři dny o samotě. Nikdo s kým by si člověk popovídal a když se někdo najde tak tě chce stejně jen obrat o ryby! Ale s vámi to byla pohodička, snad se potkáme i cestou zpátky co? Aaah máte pravdu, řekl Dobromír, když se na něho Cerad s Boraxem jen mlčky usmívali, budu rád, když mi nikdo cestou zpátky nepodřízne krk! To víte, lupiči tu jsou pěkně vychcaný, vědí že touhle dobou se do města vezou jen samý slepice, ryby, a bůhvíjaka zelenina, ale až trh skončí, všichni se budou k ženuškám vracet s penězmi na další rok! No jo, my malý zemědělci to máme těžký, z jedné strany jsme utlačovány velkými statky, kde jsou dost bohatý na to, aby si dovolili spoustu golemů a ty pak makaj den a noc úplně zadarmo a z druhý strany na nás bezbraný chudáčky číhají hrdlořezové, co si netroufnou na velké obchodníky a jejich ochranku. Není divu, že čím dál tím více mladých jde hledat štěstí do měst. Můj malej kluk pořad povídá o tom, jak bude profesionální hráč hoďakopbalu! Ale já vás už nebudu dál zatěžovat našimi problémy, šťastnou cestu!"