Rash

21. Taro

„A co kdyby to bylo na víc nocí?"

Tiše jsem si povzdychl. „Tsechume-san, jedině dlouhodobý vztah, nechci mít podkapitánku se zlomeným srdcem. Jako by jsi nevěděl, co potom ženský vyvádějí."

Tsechum si odfrkl. „Jsi vážně strašněj. Nechápu, jak s tebou mohla Nia vyrůstat."

„Díky." řekl jsem s úsměvem. „Kdo mu to řekne?"

„Co?" ptal se nechápající Tsechum.

„Nedělej blbce." vytknul jsem mu nahlas. „Kdo řekne, Alistairovi-kun, že má jít zpět do světa lidí?"

Tsechum na mě pohlédl samozřejmím pohledem. „Ptáš se vcelku blbě. No kdo jiný než ty, samozřejmě."

„Já?" překvapeně jsem na neho pohlédl. „Proč já? Byl to tvůj nápad, ty jsi s tím vším přišel."

„Ale ty jsi to odsouhlasil." namítal.

„No, ale byl to tvůj nápad." nedal jsem se.

„Jenže s ním vždycky mluvíš ty, nebo Nia."

„Protože mě vrchní kapitán, Shusui-sama, určil."

„No vidíš, o důvod víc, abys mu to řekl ty." řekl vítězoslavně Tsechum.

„Ne, ne, prrr, hochu. Ty jsi s tím přišel, je to tvůj nápad, tudíž mu to budeš muset říkat ty, jakožto strůjce." bránil jsem se.

Tsechum si odfrkl, byli jsme ve slepé uličce. Založil si ruce na prsou a přemýšlel. „A co když mu to řekneme spolu?" řekl po chvilce svého tichého přemýšlení.

„Jako my dva?"

„Jo."

„Najednou?"

Zaváhal. „Jo."

„Platí." řekl jsem s úsměvem.

„Dohodnuto." souhlasil Tsechum. „Co myslíš, jak je na tom Nia a Daisuke?" oživil opět hovor po chvilce divného ticha.

„O ty strach opravdu nemám, oba dva se o sebe umí postarat. Větší starosti mi dělá Wiezdmin. Přeci jenom vlci mají tvrdou hiearchii a i on sám se mi svěřil o pochybnostech a strachu, které v něm vzbuzuje tahle cesta a mise.

Tsechum pokýval hlavou v souhlasu. „Pravda, Nia mi o tom něco říkala." opět bylo chvíly ticho. „Ale Wiezdmin je silný, určitě to zvládne." řekl s úsměvem.

Usmál jsem se na Tsechuma. „Můžeš mi říct, kde pořád bereš ten tvůj optimismus?"

„Podobnou otázku měla i tvá sestra." odpověděl s úsměvem.

Tiše jsem si povzdychl. „No jo no, příbuzenstvo nezapřeš." Tsechum se už nadechoval, že mi řekne zase nějakou jeho poznámku, ale v tom přišlo vysvobození v podobě zaklepaní na dveře.

„Kapitáne Taro, je tu lord Alistair. Můžeme vstoupit?" ptala se Yukiko přes tenkou zeď.

„Jistě, Yukiko, jen pojďte dál." pozval jsem nově příchozí. Dveře se otevřeli a do bílé místnosti vstoupila Yukiko a hned za ní lord Alistair.

„Dobré dopoledne, Alistair-san." pozdravil jsem ho s úsměvem.

„Dobré dopoledne, kapitáni." řekl a mírně se poklonil. Překvapeně jsem zamrkal, protože tohle jsem od něho opravdu nečekal, bylo Keratsamskou zvyklostí, že se většina vojáků při předvolání ke svým kapitánům mírně uklonili.

„Vidím, že tě Gallim učí Keratsamským zvyklostem." konstatoval jsem.

Lord se pousmál. „Ano. Sám jsem ho o to požádal, jevíte se mi jako velice zajímavý národ, tolik úcty a disciplíny. Vše co děláte je promyšleno do nejmenších detailů. A hlavně vůbec nejste takový, jak se o vás říká."

Tohle mě zajímalo. „Co se o nás říká?" zeptal jsem se zvědavě.

Lord se trochu ošil a chvilku volil slova, zřejmě nechtěl nikoho urazit. „Že jste krvežízniví a vrahové na potkání. Říká se, že jste démoni, kteří se musí pozabíjet."

Naštvaně jsem si odfrkl. „Jak se dalo od lidí očekávat." zažbrblal jsem si potichu. „No, ale to není, to proč jsme si vás sem zavolali, že Tsechume-san." řekl jsem.

Chvilku se mi nikdo neozíval a tak jsem podíval směrem, kde byl ještě před chvilkou Tsechum. Tsechum tiše koketoval s mojí podkapitánkou a úplně přestal vnímat své okolí. Vlna rozhořčení a zlosti se ve mně zvedla. Krokem burittso jsem se přemístil vedle něho a tvrdě ho praštil po hlavě, tak že se mu podlomili kolena sedl si do tureckého sedu. Usmál jsem se na Yukiko. „Už můžeš jít, Yukiko." řekl jsem jí a počkal až odejde.

„Jistě, kapitáne. Děkuji." špitla překvapeně a odešla.

„Proč jsi to udělal?" ptal se Tsechum, který se už vzpamatoval z překvapení v podobě mé rány po hlavě a jemně si třel místo kam jsem mu uštědřil ránu.

„Protože je tu lord Alistair, kterému jsme chtěli něco říct a ty si tu koketuješ s mojí podkapitánkou!" řval jsem na něho naštvaně.

„Jé je, snad se nic tak strašnýho nestalo." uklidňoval mě Tsechum.

„Tsechume-san, už jsme to probírali a to zrovna před chvílý! Ještě jednou tě uvidím s mojí podkapitánkou a zabiju tě!" řekl jsem mu výhružně. Otočil jsem se na mladého lorda s úsměvem. „Promiňte mi za malé odskočení od tématu.." omluvil jsem se a znovu usedl do svého křesla.

Tsechum se se skuhráním zvedl a přešel kousek blíže ke mně. „Dobré ránko." pozdravil lorda s úsměvem.

Znovu jsem si posteskl, kde bere ten optimismus. „Lorde Alistaire, rádi bychom vám něco řekli. A jelikož to byl nápad Tsechuma-san, měl by ti to zdělit právě on, není liž pravda?" zákeřně jsem se usmál na kapitána stojícího kousek ode mě.

Tsechum se na mě naštvaně zakřenil. „Jelikož je od včerejšího rána kapitánka Nia mimo město, chtěli jsme vás upozornit, lorde, že to právě ona nad vámi držela ochranou ruku a my ji bohužel nad vámi neudržíme. Proto jsme přišli s nápadem, že by jste se měl dočasně vrátit do světa lidí, kde budete v bezpečí. A až se Nia vrátí, dojdeme pro vás." vychrlil to na něho.

„Je to pro vaši bezpečnost, lorde. Všichni Iburasané nejsou stejní, někteří jsou vlídní a vstřícní, ale někteří jsou zatvrzelí hlupáci, kteří nenávidí lidi a rádi by vás viděli mrtvého. Což ani jeden z nás tří nechce." dovysvětlil jsem.

Lord chvilku stál a nemluvil, ale bylo vidět, že to pochopil. „Ale co mí muži?" zeptal se po chvilce. „Nemůžu je vzít do světa lidí."

„To mi víme." hlesl jsem s úsměvem.

„Vašim mužům se nic nestane lorde, o to se postaráme, je už ochráníme, ale vy jste moc velká ryba na to, abychom vás stačili ochránit, před našimi vlastními lidmi." řekl s úsměvem Tsechum.

„Dobrá." souhlasil Alistair, ikdyž nebyl zrovna moc nadšený.

Spokojeně jsem se usmál. „Jste rozumný lord, Alistair-san." řekl jsem s úsměvem. „Možná by jsme s vámi mohly někoho pro jistotu poslat, kdyby náhodou někoho z našich mužů napadlo jít za vámi do světa lidí." podotkl jsem s úsměvem. „Dáme vám do setmění vědět, ale předběžně počítejte s tím, že zítra ráno by jste odešel."

„Dobře, děkuji, kapitáni." řekl, poklonil se a odešel.

„Šlo to docela hladce." konstatoval Tsechum, když byl lord pryč.

„Nebyl bych si jistý, v něčem mi připomíná Niu."