Rash

19. John

 Byli jsme na cestě k Raschům, zrovna jsme prošli podchodem pod Orlími horami. Když Karin znejistila a začala se pečlivě rozhlížet po okolí. „Co se děje?" zeptal jsem se jí.

Pohybem ruky mě umlčela a potom otočila hlavu na severo západ, více do vnitrozemí Ledovích. Hlouběji do Farikského lesa, na jehož kraji sme se zrovna nacházeli. „Tudy, honem!" křikla a rozběhla se tím směrem, jak nejrychleji dokázala. Po chvilce jsme dorazily na malý palouk v půlkruhovitém tvaru, kde nejdelší a rovnou část tvořila příkrá skála Orlích hor. U ní stálo v půlkruhu smečka vlků, vrčela a pomalu zmenšovala odstup od své kořisti. Pohlédl jsem nahoru na Jane, protože její rychlé přesuny v lesých se odehrávali způsobem, že skákala ze stromu na strom. Stála na jedné ze silných větví a rukou se opírala o kmen. „Kdo tam je?" zeptal jsem se jí.

„Malý kluk." odpověděla mi, tiše. „Postarej se o vlky a já o kluka." řekla, odrazila se a skočila do malého půlkruhu. Vlci vylekaně uskočily, ale hned se zase srovnali zpět do své půlkruhové formace a začali ještě více vrčet a ohrnovat pysky.

Mezitím jsem se proměnil do své vlčí podoby. Rozeběhl se a skočil přes řadu vlků a klouzavým pohybem jsem se zastavil mezi nimy a Karin s chlapcem. Vlci se přikrčily a naštvaně zavrčely. Bylo to jasné znamení nespokojenosti. V odpověď jim vyšlo moje naštvané hlasité zavrčení, bylo to varovné znamení. Několik vlků naštvaně štěklo a jiní zase v bázni strčily ocas mezi zadní nohy. Udělal jsem několik kroků, naštvaně mrskal ocasem a s vrčením jsem se přikrčil, připraven k boji. Jeden vlk se rozeběhl a skočil na mě, chtěl mi rozervat krk, ale já byl rychlejší. Chytl jsem ho mezi zuby, párkrát s nim zamával a odhodil pryč, mezitim se na mě vrhly další dva, každý z jedné strany, tiše jsem zavrčel, jednoho jsem nabral čumákem a hodil na skálu, druhého jsem chytl znovu mezi zuby a odhodil. Ti tři vlci co se mi postavily se bolestným nářekem odpajdali do lesů. Alfa samec chvilku váhal, ale potom se stáhl i zbytek smečky. Když zmizeli v houští, narovnal jsem se a přestal vrčet, pomalu jsem se otočil ke Karin a chlapci a přeměnil jsem se do lidské podoby.

Ona u něho klečela a mluvila na něho. „Už je všechno v pořádku, chlapče." chlácholila ho, přišel jsem ještě blíž a trochu si stoupl na špičky, abych ho přes Karin alespoň letmo zahlédl. „Jakpak se jmenuješ?" ptala se ho a já měl poprvé možnost pohlédnout malému sotva pětiletému chlapci do obličeje. Měl krátké rozčepířené vlasy, které byli skoro průhledné, byli jako led a spadali mu do obličeje, natolik že skryli jeho čelo. Pohlédl na mě svímy velkými zelenými oči, měl na sobě slabé a roztrhané oblečení.

Chvíly těkal pohledem ze mě na Karin a opačně. „Daisuke." hlesl tiše.

„Dobře, Daisuke." řekla mile a s úsměvem Karin. Všiml jsem si, že se třese zimou, zřejmě si toho všimla i ona, protože sejmula svůj kožešinový plášť z ramen a dala ho přes chlapce. Jemně ho pohladila po tváři a počechrala mu vlasy. „Neboj, teď už jsi v bezpečí. Já jsem Nia." hlesla a jak mu počechrávala vlasy, odhrnula mu ofinu, která mu zakrývala čelo. Usmála se ještě víc, chlapec totiž měl na čele tetování draka. „Ale, to je mi náhodička, takže ty jsi z rodu Rashů." hlesla s úsměvem. „Pojď půjdeme za maminkou." řekla mile.

Ale chlapec zavrtěl hlavou. „Ne." šeptl. „Maminka je mrtvá, tatínek taky." už začal natahovat a oči mu slzeli. „Všichni jsou mrtví." řekl a rozbrečel se.

Karin na mě nejistě pohlédla. „Pojď, zkusíme ti najít někoho, kdo se o tebe postará." řekla tiše. „Johne, odneseš nás do vesnice?" zeptala se mě.

Přikývl jsem, proměnil se do vlčí podoby a lehl si, aby na mě mohly nasednout. Karin nejdříve posadila na můj hřbet Daisukeho a potom nasedla i ona. Já vstal a rozeběhl se skrz les.