Rash

21. Taro

 Přišel jsem z ranní porady do bílé místnosti, vyndal jsem svůj meč z pod obi a posadil se do proutěného křesla. Seděl jsem, přemýšlel jsem a prohlížel si svou katanu. Tiše jsem si povzdychl. „Nenávidím, když je vyhlášený bojový stav." postěžoval jsem si nově příchozímu.

„Jo, to já taky. Tahle pochva mé katany se mi vůbec nehodí k mému kimonu a tu kterou s ním ladí mi pořád ještě kováři nedodali. Je to děs." souhlasil.

Usmál jsem se a vzhlédl na něho. „Tsechume-san, dokážež někdy myslet na něco jiného než na svůj vzhled?"

Tsechum se zamyslel. „No dost často myslím na děvčata." přiznal se.

„Ano, to vím." zasmál jsem se.

Tsechum na mě podezíravě pohlédl. „A ještě mi řekni, že ty na ně nikdy nemyslíš."

„Samozřejmě, že na ně myslím, je to mužská přirozenost." odpověděl jsem mu vážně.

Tsechum se usmál. „No vidíš, takže mi nemáš co vyčítat."

Pousmál jsem se. „Dobře, omlouvám se ti Urakate-taicho."

„Ani to nebolelo, co?"

„No vcelku to bolelo." řekl jsem jedovatě. „Ale určitě jsi za mnou nepřišel jen kvůli tomu, abychom mluvili o ženách." už mě přestával bavit tenhle rozhovor o ničem.

„Víš napadlo mě." začal Tsechum. „Co uděláme s Alistairem. Nikdo z kapitánů nebude mít čas ho hlídat, jako to dělala Nia a naši vojáci jsou Iburasani, kteří nemají lidi zrovna v lásce. Mám v jednotce několik lidí, kteří by ho i přes můj výslovný rozkaz s radostí zabily a tuším, že ty to máš podobné." pronesl a chvilku jsme si hleděly do očí, potom jsem pohlédl na jeden bod na stěně a přemýšlel.

„Máš pravdu. Jenže z hor se nedá momentálně dostat Arth a jeho muži byli poslední, kdo se odsud dostali, pokud nepočítáme Niu s Daisukem, kteří jsou Ledoví, a Johna, který ovládá živly oheň a vodu, takže je v zimě nejsilnější." podotkl jsem.

„Já vím." přiznal Tsechum. „Měl jsem spíše na mysli, to že by se mohl vrátit tam odkud přišel. Tím myslím do světa lidí." navrhl a já mu pohlédl do očí, tušil jsem že tuší mé pocity, měl jsem starost o Alistairovi muže a toho starého lorda. „Po jeho mužích a tom starém lordovi, tak nepůjdou, nemají rádi hlavně Alistaira, protože se účastní kapitánských schůzek a tak."

„Asi máš pravdu." souhlasil jsem. „Yukiko-san!" zavolal jsem na svojí podkapitánku, který by měla být ve vedlejší místnosti. Za okamžik se odšoupli dveře a z nich vykoukla vážná tvář.

„Ano, Kapitáne?"

„Zavolej mi prosím, lorda Alistaira." rozkázal jsem s úsměvem.

„Jistě, kapitáne." odpověděla s úsměvem a chystala se zavřít dveře.

„Dnes ti to sluší, Yukiko." poznamenal s milím úsměvem, Tsechum.

„Děkuji, kapitáne Urakate." hlesla stydlivě a její tváře začli nachovatět.

„Můžeš mi říkat, Tsechume." navrhl jí kapitán.

Důležitě jsem si odkašlal, připadalo mi, že ti dva úplně zapomněli na mou přítomnost. Yukiko se rudá, jako jablko stáhla a šla plnit svůj úkol, za to Tsechum na mě tázavě pohlédl. „Skoro jsem jí měl, proč jsi mi to kazil?" vyčítal mi dotčeně.

Významě jsem povytáhl jedno obočí. „Tak za prvé, zapomínáš proč jsme tady a za druhé, je to moje podkapitánka a já ji tu potom nehodlám léčit ze vztahu na jednu noc."